CESTOVÁNÍ: Za svatou Orosií do Yebry a Jacy

Rok 2013 je 1150. výročím příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tuto významnou událost připomene série konferencí, seminářů, výstav, společenských a kulturních setkání. Bude se na nich podílet stát především projekty organizací řízených ministerstvem kultury, samostatné akce připravují Jihomoravský a Zlínský kraj, řada farností a města.

V katedrále svatého Víta bylo výročí příchodu obou patronů Evropy na Velkou Moravu slaveno při mši 9. března 2013. Oslavy pořádané římskokatolickou církví vyvrcholí tradičním setkáním 5.7. na Velehradě. Hlavní událostí věnovanou patronům jsou pro pravoslavnou církev celostátní oslavy 25.5. v Mikulčicích.

Oba bratry pozval do země druhý panovník Velké Moravy kníže Rastislav v rámci obrany před vlivem Východofranské říše. Chtěl toho dosáhnout posílením samostatnosti, zřízením vlastní církevní organizace pro Velkou Moravu. Požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanských misionářů ovládajících slovanský jazyk. V roce 863 přišli na Velkou Moravu bratři Konstantin (později přijal klášterní jméno Cyril) a Metoděj. Sestavili první slovanské písmo hlaholici a Cyril na základě slovanských nářečí vytvořil církevní jazyk – staroslověnštinu. Do ní přeložili důležité části Bible. Umožnili tím, že bohoslužby mohly být celebrovány ve staroslověnštině a lidé tak mohli porozumět slovům při mši, když dříve byly slouženy výhradně v latině.

Prof. PhDr. Petr Piťha, probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě a bývalý ministr školství z let 1992-1994, k oslavám uvedl: "Oslavy nemohou být chápány jako čistě církevní, protože věrozvěstové stáli také u počátků naší státnosti. Oslavy nemohou být ani pouze české nebo moravské, protože cyrilometodějská misie sehrála roli v dějinách většiny slovanských národů."

Podle archeologických nálezů lze lokalizovat sídlo velkomoravských panovníků a arcibiskupa Metoděje do Veligradu v dnešním Starém Městě u Uherského Hradiště. Odtud asi tři kilometry na severozápad byl ve 40. letech třináctého století založen cisterciácký klášter ve Velehradě, který je dnes jedním z nejdůležitějších poutních míst v zemi.

Chtěl bych připomenout jednu samostatnou, u nás pozapomenutou a legendami opředenou událost spojenou se svatým Metodějem. Týká se mučednice, která se stala svatou ve Španělsku a Aragonci výročí s ní spojené oslavují velkolepými oslavami. Hlavní drama se odehrálo v Pyrenejích a Španělé dokladují mnoho jmen a podrobností, které odkazují na česko-moravský původ světice. Z našich autorů se záležitostí v minulosti zabývali například J. Svoboda, A. Podlaha, P. Šimík, F. Odvalil.

Uvedu to nejzákladnější. V roce 864 se narodila Dobroslava, dcera knížete Mojslava. Její otec zemřel v boji a Dobroslava ve svých osmi letech osiřela. Od roku 875 žila v Levém Hradci nad Vltavou vedle dnešního Žalova na dvoře knížete Bořivoje a jeho ženy Ludmily, budoucí svaté. Ludmila byla asi o čtyři roky starší Dobroslavy, vdávala se velmi mladá. Byla jedinou dcerou Slavibora, vlastníka rozsáhlých pozemků a hradu Pšov na území dnešního Mělníka. Odtud mimo jiné výsadní postavení Bořivoje mezi knížaty, přesto závislého na mocných sousedech Rostislavovi a Svatoplukovi, vládcích Velké Moravy.

Bořivoj byl již dříve pokřtěn Metodějem, obě mladé ženy pravděpodobně v roce 877 kaplanem Kaichou ve Svatoklimentském kostele na Levém Hradci, který založil Bořivoj.

Metoděj navštívil potřetí papeže v červnu roku 880. Ve stejné době byli u Svatého Otce vyslanci Fortunia Jiméneze, krále Aragonu a Navary. Jeho prvorozený syn zemřel ve válce s Maury a král žádal papeže, aby zrušil platnost církevních slibů daných jeho druhorozeným synem Fortuniem Garcésem, aby mohl nastoupit na trůn. Současně žádal papeže, aby sám vybral pro jeho syna manželku.

S tímto požadavkem se obrátil papež na přítomného Metoděje. Ten uvedl, že král Svatopluk nemá dceru, že však český vévoda Bořivoj má schovanku, mladou a ušlechtilou, která by se mohla stát manželkou dona Fortunia. Během dialogu Metoděj navrhl změnit jméno DOB-ROS-LAVA – odpovídající řeckému dobrá rosa omývá - na Eurosia, dnes používanější Orosia.

Část Aragonského poselstva odešla do Čech, kde byla Dobroslava se souhlasem zástupců svých rodičů – Bořivoje a Ludmily – a Svatopluka provdána v zastoupení za Fortúnia Garcése. Hned poté na podzim 880 vyšel průvod přes Pasov, Basilej a v měsíci říjnu přišli k vodám řeky Aragón a pak řeky Basa u obce Yebra.

K aragonskému králi z poselstva odešel vyslanec s oznámením, že dorazila královská novomanželka. Ale posel byl zajat a zabit maurskou tlupou, která se tu potloukala. Tlupě velel Aben Lupo, odpadlík, který se z dokumentů u posla dověděl o příjezdu Orosie, nevěsty – nyní již manželky - dona Fortúna Garcése.

Obyvatelé Yebry sdělili poselstvu, že v okolí jsou muslimové, kteří napadli království. Výprava odešla ukrýt se do jeskyní nad Yebrou. Tam je dostihl Aben Lupo se svou skupinou a postupně zabili celý doprovod. To vše v přítomnosti Orosie, aby byla ochromena strachem a podlehla Aben Lupovi, který ji chtěl za ženu. Ten plný vzteku, že mu kladla odpor, nechtěla opustit svou víru, nařídil jí uřezat ruce a nohy, mučil ji a nakonec byla sťata.

Její lebka byla později přenesena do Yebry. Ostatky mimo lebku jsou uloženy v kapli svaté Orosie jako součásti katedrály v blízkém městě Jaca. Jsou ve stříbrném relikviáři, který je v centru oltáře této kaple, na stranách leží ostatky svatého Indalecia, žáka apoštola Santiaga a na druhé straně svatého Felixe a svatého Vota, obou zakladatelů kláštera San Juan de la Peña vzdáleného z Jacy asi 20 kilometrů na východ.

Svatá Orosie je patronkou města Jaca a zdejší diecéze, patronkou španělských vinařů a ovocnářů, je ochránkyní v bouřích proti bleskům a krupobitím, přírodním katastrofám, je vzývána pro dobrou úrodu proti suchu, škůdcům a nemocem.

V současné době se každého 25. června konají v Aragonii dvě hlavní oslavy spojené se svatou Orosií. Jedna v městě Jaca (14 tis. obyvatel) s bohatým průvodem, vpředu je nesen relikviář s ostatky Orosie. Je bohatě zdobený, po stranách obsahuje výjevy z martyria svaté Orosie, byl vyroben roku 1731. V obci Yebra ve stejný den probíhají oslavy od rána do pozdní noci. Jejich hlavní součástí je procesí, které vpředu nese na zvláštních nosítkách bustu mladé ženy – mučednice Orosie. Je v ní uložena lebka svaté. Podobné rozměry a tvar má relikviářová busta Orosiiny souputnice svaté Ludmily, která je ze zlata a je součástí svatovítského pokladu. Slouží také k uložení lebky naší svaté Ludmily, která skončila život, i když mnohem později po Orosii, také mučednickou smrtí.

O svaté Orosii jsem nic nevěděl, upozornila mě na ni paní PhDr. Čajová loni v lednu při vzpomínce na Jana Palacha na Olšanech. Byl jsem Janův spolužák a jeho čin na mne hluboce zapůsobil. Hned při prvních informacích o Orosii jsem byl vtahován do příběhu, který má s Palachovým základní společný znak – mučednictví. Příběhy se odehrály s obrovským časovým odstupem, za jiných okolností, avšak poselství obou si je blízké.

Hltal jsem všechny informace z příběhu Dobroslavy. Na Levém Hradci, kde pobývala, jsem velmi často. Chodím tam s vnoučaty, bydlí jen několik set metrů od kostela svatého Klimenta. Od desátého století kamenného, za Ludmily a Dobroslavy byl kostel ještě dřevěný. Další má dcera s třemi dětmi bydlí v Katalánsku. Leccos jsem ze Španělska poznal, ale Yebra a Jaca v Aragonii pro mě zůstaly neznámé.

Stále víc jsem toužil poznat místa, kde skončil život naší světice a zúčastnit se oslav jejího svátku. Přesvědčil jsem kamaráda ze střední školy a naplánovali jsme cestu autem. Aby byla finančně únosná, připravili jsme se na nocování v kempech. Daleká cesta umožnila navštívit na trase celou řadu zajímavých historických míst.

 

Relikviářová busta Orosie na nosítkách ještě v Yebře před kostelem

První den v sobotu 16.6.2012 jsme si odpoledne a večer prohlédli Štrasburk, jeho čtvrť Petite-France na ostrově rozděleném řadou kanálů a se středověkými hrázděnými domy. Přespali jsme v kempu na kraji města a ráno v neděli si prošli stejně nádherné historické centrum Colmaru. Odpoledne jsme navštívili Belfort, jeho pevnost, katedrálu svatého Kryštofa a další památky. Chtěl jsem den dva strávit v horách a mířil ke Grenoblu. Už se blížil večer a raději jsme reagovali na směrovku a přespali v malé vsi Bouvesse-Quirieu. Na západě byl Lyon, na východě ve velké dálce Mont Blanc. Dívali jsme se na něj a celý horský masiv z vyvýšeniny Campingu la Ferme Chévre Verte. V téhle farmě Zelená koza chovali skutečně asi padesát koz, ale všechny byly bílé. V noci hýkal osel, ráno se ozvala vývěva a pulsátory strojního dojení koz.

Vyjížděli jsme od koz v pondělí teprve do třetího dne cesty s bezpočtem fotek i zážitků. Velké hory jsme vynechali, v navigaci jsem stiskl nejkratší trasu do Avignonu. Byla to chyba, měli jsme ihned najet na dálnici. Dlouho jsme se proplétali po úzkých a nebezpečných úbočích pahorkatiny. Až odpoledne jsme si mohli užívat nádherný Avignon v Provence. Sedm předchůdců našeho nového papeže zde sídlilo v letech 1309 až 1377, po nich ještě pět vzdoropapežů. Navigace tady naopak prokázala neocenitelné služby. Dovedla nás na parkoviště ve skále, ze které jsme výtahem vyjeli přímo na náměstí před Paláce papežů. Tak nákladnou investici si může dovolit právě jen světově proslulé památné místo přeplněné turisty. Historické centrum Avignonu je samozřejmě zapsané mezi památkami UNESCO. Při mé poslední návštěvě tady skála ještě nebyla pro auta vykutaná. Vzpomněl jsem si na italskou Sienu, kde místo zdlouhavého výstupu z parkovišť po schodech a příkrých uličkách lze kombinací výtahů a pohyblivých schodů vynechat námahu při vstupu do historického centra. A také překonat handicapy handicapovaných. Vstřebávali jsme pomalu nádheru okolí Avignonu z parkové vyvýšeniny nad Rhonou, prošli hlavní bulvár ulicí Republiky a stále fotili.

Odpoledne jsme pomalu pokračovali na jih a před Montpellierem u města Lunel zajeli do kempu Bon Port. Byl to opravdu dobrý přístav. Zaplatili jsme 19,50 eur za auto, dva dospělé a stan a šli si zaplavat do nádherného bazénu. Cena byla největší ze všech kempů na cestě. Nejmenší pak v posledním francouzském kempu při návratu, za čtyři položky 9,50 eur. Samozřejmě ani tady nechyběly sprchy s teplou vodou.

 

Ostatní poutníci v hnědých hábitech mají označení okolních diecézí, tento nese odkaz na původ Orosie v dalekých Čechách

Ráno jsme začali v Montpellieru. Prošli pomalu historické centrum, pokračovali dlouhou pěší promenádou s vodotrysky mezi moderními obytnými budovami až k řece Lez. Vybavuje se mi chuť neuvěřitelně dobré čerstvé bagety ze stánku na náměstí Opery Comédie, vůně kávy z blízké creperie.

V Béziers jsme si vyfotili všechny hlavní památky a pokračovali do Narbonne. Tady jsem chtěl od moře směřovat do Toulouse a přijet do cíle cesty přes Pyreneje ze severu. Kolega Vladimír mě upozornil na směrovku na Barcelonu, bylo na ní 280 km. Byl jsem tam mnohokrát, on ještě nikdy. Rozhodli jsme se pro Barcelonu, měli jsme ještě šest dní do Orosiiných oslav.

V Perpignanu jsem hodlal opustit dálnici a jet podél moře do proslulého španělského přístavního letoviska Cadaquésu. Opět jsme si fotili krásy centra Perpignanu. Vyrušily nás desítky nákladních i osobních aut firmy Veolia. Ucpaly ulice, řidiči troubili, z oken visely vlajky s logem a názvem firmy, o které se u nás v Čechách píše jako o vydřidušském násobiteli cen za dodávky vody. Naše firma ČEZ se stejnou pověstí v Bulharsku přispěla k masovým nepokojům a pádu tamní vlády. My praktiky Veolie u nás ustrašeně trpíme a ona se doma ve Francii dovolává u veřejnosti spravedlnosti, kterou nepochybně spatřuje v odstranění nízkých, pro ni likvidačních cen za vodu někým asi limitovaných.

Bylo už k večeru, když jsme se za Perpignanem začali obhlížet po kempingu. Skalnatý a členitý terén podél moře žádný kemp nenabízel. Po celých 40 km na francouzské straně hranic, ani potom. Pak, asi 10 km za hranicí jsme měli štěstí v Port de la Selva, kde byl v zátoce rozlehlý Camping Port de la Vall. Bylo přirozené, že jsme uklidnění nalezli v několika vysokoprocentních pivech ve zdejší restauraci.

Ráno jsme za chvíli dorazili do překrásného Cadaquésu. Pobýval tam Salvador Dalí a později si koupil dům ve vedlejším Port Lligat. Tvořili tu Pablo Picaso, Joan Miró a mnoho dalších. Při mé předchozí návštěvě nám řekl číšník, že trenérem ve zdejším tenisovém klubu je náš krajan. Projeli jsme pak přes hory kolem Roses, velkého turistického centra známého z pobytu tisíců Čechů zde na severu katalánského Costa Brava. Po dálnici jsme byli brzy v Campingu El Vedado blízko od Barcelony, moře a bydliště rodiny mé dcery. Do Barcelony jsme vyrazili hned. Z centra jsme šli po La Rambla k přístavu a okolí. Pozval jsem naše mladé s třemi vnoučaty do restaurace do kempu. Nemohou zítra ve čtvrtek, měli jsme tak celé dva dny střídavě na další památky v Barceloně a pláž v El Masnou. Po městě všechno urychlovala navigace.

Byli jsme za pět dní dál, než to měl dávný průvod s Orosií přes Pyreneje až do Yebry. Byli tam za pět týdnů? V sobotu jsme tam do Aragonie přes Huescu dojeli a zakotvili v Yebra de Basa v kempu Oturio. V neděli, den před oslavami 25.6., jsme projeli celé okolí. Nejprve jsme navštívili největší město Jacu, z Yebry 22 km na východ. Jaca má 14 tis. obyvatel a soutěžila se Soči o konání příštích zimních olympijských her. Ostatky svaté Orosie mimo lebku jsou ve zdejší katedrále San Pedro. Měli jsme dost času projít město křížem krážem nejen v historické části. Byli jsme překvapeni jak množstvím památek, tak rychle se rozšiřujícími moderními objekty v místě plném svěží zeleně. Nejsme architekti, ale na řadě míst jsme obdivovali nádhernou symbiózu původních staveb a mnoha nových doplňků v rámci revitalizací. Bylo to osvěžující, obohacující a určitě zajímavější, než rigidní trvání našich památkářů na původním stavu.

 

Aragonské vrstevnice šestnáctileté Orosie během pouti na plošině před kaplí (poustevnou ve skále) svaté Barbory, z výšky 100 m se za nimi tříští voda z vodopádu a padá dál do hloubky podél skály

Dalších 20 km na východ jsme navštívili klášter San Juan de la Peña. Nejdřív zachovalou část původního "starého" kláštera v prudkém stoupání v nadmořské výšce 1.100 metrů nad mořem a založeného k obraně před Maury v roce 920. Jsou v něm pohřbeni první tři panovníci Aragonie. Někteří jeho zakladatelé a budovatelé byli místními pamětníky martýria svaté Orosie. Klášter je ve stísněném prostoru, z boku "přilepen" ke skále jako ptačí hnízdo. Po jeho rozsáhlém požáru bylo v roce 1676 započato se stavbou "nového" barokního kláštera asi o jeden kilometr dál na náhorní plošině ve výšce 1.210 m.n.m. Je rozsáhlý, délka hlavního traktu je 140 m. V klášteře je centrum pro studia historie Aragonského království. Po posledních modernizačních úpravách zahrnuje také restauraci a hotel.

Následující den 25.6. probíhaly velkolepé oslavy výročí svaté Orosie v Jace i Yebře. Připojili jsme se k průvodu, před který nejprve byla vynesena busta – relikviář - svaté z farního gotického kostela svatého Lorenza v Yebře. V čele průvodu jdou nejprve dvě řady v bílých pláštích oděných nosičů křížů, pak čtyři muži nesou na slavnostně vyzdobených nosítkách bustu Orosie, za nimi církevní hodnostáři. Další část průvodu tvoří nosiči šesti praporů na tyčích dlouhých asi osm metrů, pak kolem třiceti mužů a žen s dlouhými holemi, v kloboucích a hnědých pláštích, na kterých jsou uvedeny názvy okolních farností, které zastupují. V průvodu jde také dvanáct tanečníků, mladých mužů v krojích, kteří tancují paloteado, venkovský slavnostní tanec mající původ v dávné historii. Tanečníky doprovází hudebník, který hraje na dva nástroje současně – přes rameno má zavěšen strunný chicotén, potomka středověké harfy, na struny poklepává jednou rukou s dvěma paličkami a současně píská na chiflo (píšťalu, flétnu) v druhé ruce. Tanečníci mají v obou rukou také paličky, kterými v rytmu klepou na paličky ostatních. S přestávkami provozují neúnavně svoji produkci, vždy asi patnáctiminutovou, po mnoho hodin po celé trase výstupu.

Pak následuje průvod s civilními účastníky oslav. Drtivá většina je z blízkého či vzdálenějšího okolí Aragonie, menší počet hosté z větší dálky, mezi nimi Francouzi ze severní části Pyrenejí, s kterými mají Aragonci společnou historii. Z Čech jsme byli sami.

U každé ze sedmi kapliček muži nosítka s Orosií položili na zem a četla se pastoradas, oslavné básně v aragonštině. Jde se po náročné trase, kterou se snažila družina z Čech v roce 880 uniknout pronásledovatelům. Stoupá na planinu pod horu Oturia, kde v nadmořské výšce 1550 m stojí kaple – kostel svaté Orosie v místě, kde byla umučena. Tam se na závěr pouti koná mše.

Absolvovali jsme Kalvarii v několika podobách. Zastavení u kaplí byla sice polovina, než Kristových s křížem. Byla to však pravá kalvarie, velmi obtížné klopotné stoupání po nepříjemném povrchu, který byl tvořen směsí písku s oblázky všech rozměrů, bezpochyby bývalého mořského dna. Stačil jsem stejně starým místním horalkám jen s velkými obtížemi. Směřovali jsme na Calvarii, latinsky lebku, snad Adamovu, kterou vrchol původní Golgoty připomínal. A doprovázeli jsme Calvu – Calvarii – lebku naší české svaté. Tam, kde na vrcholu skončil její život stejně, jako jejího předchůdce nesoucího svůj kříž.

Asi polovina lidí z odhadované tisícovky vystoupala náročných 700 výškových metrů po krkolomných cestách. Druhá polovina, většinou nejstarší hosté, dojeli ke kostelíku svaté Orosie na náhorní plošinu auty po trase dlouhé asi 25 km. Z cest se za auty v dálce vznášela oblaka prachu.

Měli jsme dost času na pomalý návrat domů, ale nakonec jsme vše urychlili. V pondělí 26.5. jsme jeli na sever přes Pyreneje podél řeky Gallego. Od Yebry na sever se oblast údolí této řeky nazývá Alto Gállego a tvoří malou, ale historicky významnou část Aragonie. Na nejvyšším sedle jsme se dívali na vrcholy vysoké přes 3000 m.n.m.

Na francouzské straně jsme hned za horami zajeli do známých Lourd. V roce 1858 zde došlo k mariánskému zjevení mladé Bernadettě Soubirousové. Jistě netušila, co způsobí – míjeli jsme návštěvníky vystupující z nekončících front autobusů v jednom z nejnavštěvovanějších římskokatolických poutních míst na světě.

Večer jsme dorazili do kempu až před Clermont – Ferrand. Druhý den jsme v poklidu prošli a nafotili lázně Vichy. Dali jsme si bohatý oběd a ještě netušili, že druhý den nad ránem dojedeme do Mariánských Lázní. Chvíli jsem u Vladimíra pospal, než jsem odjel do Prahy. Bylo sice 28.6., ale ráno to bylo dvanáct dní od odjezdu na cestu.

Jsem rád, že jsem k příběhu Jana Palacha, který jsem s ohledem na všechny okolnosti mimořádně intenzivně prožíval a hluboce mě poznamenal, navštívil místa, kde také mučednickou smrtí zemřela naše dávná krajanka. Místní si jí váží nebývalou měrou, každoročně si ji připomínají od brzkého rána do pozdní noci okázalými oslavami. Jan i Orosie byli oba velmi mladí a jsou navíc zrcadlem k bídě našich posledních dvaceti let, která charakterizují vůdci, pro které je typické obětování nikoli sebe pro druhé či víru, ale uspokojení svého ega pro vlastní slávu na úkor ostatních, se svědomím morálními imperativy nezatíženým.