Václav Vojta

 

 

DESATERO FUNKČNÍ TERAPIE

1. Respektuj. Ať jsi rodič, nebo terapeut - respektuj. Rodinu jako celý svět dítěte v terapii. O její duši pečuj jako o tělo toho nejkřehčího...

2. Vojta vždy chtěl, aby terapii byli přítomni oba rodiče. Vystříhejme se toto přání podcenit.

3. S dítětem cvičí obvykle matka. Pokud také otec, bravo! Ve výsledku nezáleží na tom, KDO cvičí, ale JAK se cvičí.
Cvičí jeden a oba spolu souzní - dobře!
Jeden druhému říká - "...když nebudeš cvičit. bude naše dítě mít problém..." - nemá to smysl !!!

4. S protesty dítěte o terapii nediskutuj, vydrž. Respektuj ale jeho momentální schopnosti, pocity, obavy.

5. S dítětem udržuj kontakt - fyzický, aby cítilo tvou lásku proudit a podporu fungovat, duševní, protože ten povolá lásku a zabrání kumulaci vzteku vás obou. Jednej s ním jemně, pomalu, plynule. Vojta tímto v terapii disponuje. Pokud to nedokážeš najít, máš buď špatného terapeuta, nebo nemáš být terapeut.

6. Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Vztek je v pořádku, provází motivaci k vyššímu fyzickému výkonu, ale nesmí se v něm dítě zacyklit. To se nestane, budeš-li se držet pokynů výše.

7. Buď v kontaktu s emocemi dítěte. Nesmí se bát. Tvoje ruce musí být něžně pevné, duše klidně rozhodná. Nebudou - li, pozná to. Všechny děti to poznají.

8. Buď v kontaktu s možnostmi dítěte. Dítě nesmí po terapii usnout vyčerpáním. Musí být fit a oči musí zářit. Ano, NĚKDY se to prostě nevychytá. Ale tvoje mantra je - VOJTA má dítě NAKOPNOUT, nikoli rozložit.

9. Začíná dítě konečně spát a usne zrovna tak nepříhodně, že má zaspat jedno z denních cvičení? DÍTĚ NEBUĎ !!! NIKDY! "Když dítě spí, je hájené."

10. Nezapomeň. Vojta má spoustu prostoru pro lásku, pochopení, podporu a soucit. Ale ani trošku pro lítost, nevraživost, ignoraci a násilí. Jestli něco z toho zažíváš nebo chybí to dobré, není to Vojta.

Petra Fridrichová, dítě a matka ve Vojtově terapii

"Pane, jsem zde. Prosím, nenech mne samotného."

Václav Vojta, Mnichov, 1990

 

Tomáš Hradecký se vrátil na místo činu po 54 letech

Na dnes jsme měli domluveno s caddiem Jiřím Smetanou že se pojede se podívat na lázně v Železnici kde jsem byl v roce 1965 na doporučený Václavem Vojtou, který v této vile udělal rehabilitační centrum pro děti postižené pohybu. Byl jsem tam před operaci Achillové šlachy, kterou mě prodlužovali v Hradci Králové. Matka musela podepsat revers, protože, kdyby se ta operace nevyšla tak bych musel nosit dlahu. Ještě jsem tam byl jednou, kdy jsem opakoval 3 třídu, protože mě chtěli dát do zvláštní školy neboli třídy. Matka se vzepřela a řekla  tak ho nechte propadnout. Tak jsem opakoval 3 třídu a 4 měsíce jsem byl po druhé v Železnici. Na zpáteční cestě jsme se stavěli v Jičíně na náměstí, kde byli velikonoční trhy. V cukrárně jsme si dali větrník a kávu. Na oběd jsme se stavěli na golfu v Mladé Boleslavi. Po zaplacení jsme nasedli do auta na druhou kávu jsme se stavěli na Black Bridge. Po zaplacení jsme nasedli do auta a jeli domů. Fotky        

Děti Václava Vojty  

 

„Děti pláčou, ale pak hrají fotbal.“ Rodina V. Vojty pokračuje v jeho metodě

První čast 

 
 
Druhá část 

Už přes půl století pomáhá Vojtova metoda tisícům dětí i dospělých po celém světě zlepšovat pohyblivost a fungování svalů. Vymyslel ji český lékař Václav Vojta a v jeho stopách kráčí i jeho děti, Václav a Veronika. „Je krásný pocit mít v rukou nástroj, který může pomoci dětem,“ řekla Veronika v rozhovoru pro Blesk.cz. Spolu s bratrem hovořili také o tom, proč děti při terapii pláčou a jak celá rodina utekla z Česka po vpádu sovětských vojsk v roce 1968.

Vojta není bůh, ale je moc dobrá terapie,“ říká Veronika Walther, terapeutka světoznámé Vojtovy metody. Je dcerou jejího tvůrce, Čecha Václava Vojty, který ji v 50. letech minulého století vymyslel a dal jí světový věhlas. Ona sama, stejně jako její bratr Václav, kráčí v otcových stopách a terapii dětí se věnuje už přes 30 let.

Jde o soubor cvičení pracujících s pohybovými vzory, které má každý člověk vrozené, ale kvůli nejrůznějším zdravotním problémům nebo vrozeným nedostatkům je nedokáže používat. Díky speciálním aktivizačním polohám, do kterých je dítě při cvičení až několikrát denně uváděno, dochází k výraznému zlepšení pohybových schopností.

Léčba problémů hned po narození

„Tatínek byl dětský neurolog. Vymyslel diagnostiku, která umožňuje ihned po porodu poznat, jestli má dítě problém. A těmto dětem dokážeme nejlépe pomoci,“ říká Veronika. Častým problémem podle ní je skutečnost, že rodiče neodhalí pohybové problémy dříve než po několika měsících. Tedy až v době, kdy se například ukáže, že dítě nedokáže dobře chodit. „Pak je zlepšení těžké. Je to jako dobíhat vlak, který už odjíždí,“ dodává Veronika.

Metoda se běžně využívá také v ortopedii, například při úrazech, bolestech plotýnek nebo zad. Využívá se také při léčbě potíží, které způsobuje mozková mrtvice, roztroušená skleróza nebo třeba Parkinsonova choroba. A pomoci může i lidem, kteří své tělo nárazově přetěžují, což jsou třeba sportovci. „Když mají sportovci přepracované svaly, je možné terapii využít k tomu, aby svaly pracovaly lépe a byly lépe koordinované,“ říká Veronika.

„Metoda pomohla tisícům dětí i dospělých po celém světě,“ tvrdí Václav Vojta mladší, který je také terapeutem Vojtovy metody. Sám ji pravidelně cvičil třeba se svou vlastní dcerou, která se narodila s krční asymetrií.

Terapeutická střediska se vedle Česka nacházejí ve více než desítce zemí, mezi které patří Japonsko, Španělsko, Norsko, Mexiko nebo třeba Chile. Většina výukových terapeutů pracuje v centrech, která autorizuje Mezinárodní Vojtova společnost. Ta se zabývá jak šířením metody ve světě, tak jejím dalším rozvojem. Základem je přitom hlavně garance kvality, kterou vyžadoval sám tvůrce metody Vojta starší.

Pláč a noční můry dětí při cvičení

Vojtova terapie bývá kritizována za to, že ji děti špatně snášejí. Není výjimečné, když u cvičení křičí a objevují se dokonce i případy, kdy následně trpí třeba nočními můrami. To je však podle terapeutů cena za její účinnost. „Je lepší, když dítě řve u terapie, než aby potom nemohlo hrát fotbal nebo tančit. Potom kvůli tomu řve celá rodina,“ je přesvědčená Veronika.

Souhlasí i Václav, podle kterého je ale možné se naučit s dětmi správně pracovat, aby jejich psychika byla zasažena co nejméně. „Základem je důvěra. Pak dítě žádné noční můry mít nemusí. Záleží na tom, jak se komunikuje,“ říká Václav.

„Když jsou rodiče nešťastní, zoufalí a staví se k cvičení negativně, dítě to vnímá. Ale když maminka řekne: Cvičíme, aby se ti udělalo dobře! Pak je ta situace v rodině pozitivní. Dítě má pocit, že to je správné,“ vysvětluje Veronika Walther.

Útěk do Německa

Václav Vojta (†83) se narodil a působil v Česku. V roce 1968 s rodinou odešel do Německa, kde až do svého úmrtí v roce 2000 působil jako terapeut. „Byli jsme na dovolené v Jugoslávii, když jsme byli „osvobození“ vojsky Varšavské smlouvy. A tatínek věděl, že se nesmí vrátit, protože byl věřící. Věděl, že když přijde absolutní totalismus, tak ho vyřídí,“ vzpomíná Veronika na nelehké otcovo rozhodování

Video a text převzat z Blesk.cz 

Česká spořitelna: Příběh Vojtovy metody

Dnes jsem našel na YouTube toto video a zjistil jsem že ve Vojtové metodě pokračuje jeho syn. Zřejmě jeho syn převzal rehabilitační kliniku v Německu kam Václav Vojta odešel, kvůli knize, kterou mu tady nechtěli vydat a zřídil si tam tu kliniku ve které zřejmě pokračuje jeho syn. Když jsem si to video zhlídnul až do konce, tak jsem zjistil že měl tři děti a to dceru a dva syny, kteří v jeho metodě pokračují   

  Video Václav Vojta 

          
Toto video jsem dlouho sháněl a nahrát si ho na videokazetu. Ptal jsem se v České Televizi jestli ho budou opakovat. Česká Televize mě řekla že ne, Čas šel dal. Dne 10. 9. 2015 jsem brouzdal na internetu a ve vyhledávači jsem zadal Václav Vojta a objevil se článek na stránkách Lázně Železnice, které jsou u Jičína. Lázně Železnice založil Václav Vojta a hned mě tam poslal jako jeho pacienta. Od tud jsem jel na operaci Achillové šlachy do Hradce Kralové, kterou mě tam prodloužili abych mohl chodit. Matka nusela podepsat revers kvůli tomu,kdyby se to jim nepovedlo tak bych měl celí život takzvanou dlahu aby jsem mohl chodit.  V těchto lázních jsem ještě byl jednou a to, když jsem byl ve třetí třídě, kterou jsem opakoval.  Lázně Železnice  Tomášek Vychází z Lázní Žekeznice   
 Lázně Zeleznice 

K tomuto  dětskýmu  rehabilitačnímu doktoru jsem chodíl jako dítě do roku 1968, kdy musel odejít z Československé republiky do Německa kvůli nevidání jeho knížky o dětěch postižených Dětskou Mozkovou Obrnou. V Německu zřídil dětskou nemocnici, kde byli postižené děti DMO. Za nim jezdili rehabilitační sestry aby se to naučili a tady předávali to dál.

Mě vždy říkal Tomši deset línech prasat

VVÁCLAV VOJTA

Prof. MUDr. Václav Vojta byl český lékař se specializací na dětskou neurologii. Narodil se v Jižních Čechách v r. 1917. V začátcích své lékařské praxe působil na Hennerově klinice v Praze a ve svých přednáškách často vyzdvihoval významný přínos Prof. MUDr. Hennera pro českou i evropskou neurologii. Od roku 1954 pracoval v lázních Železnice s dětmi s centrální poruchou hybnosti a na empirickém základu vyvíjel systém reflexní lokomoce. Roku 1968 odešel do Německa, kde působil nejprve jako vědecký pracovník na Ortopedické klinice v Kolíně u prof. Imhausera. Zde dostal možnost pokračovat v práci na vývojové kineziologii a diagnostice a vedl kurzy pro lékaře a fyzioterapeuty. Od roku 1975 byl vedoucí rehabilitačního oddělení a zástupce prof. Hellbruggeho v Dětském centru v Mnichově, kde až do konce svého života (+ 12.9.2000) dále rozvíjel, s týmem kolegů v mnoha zemích, diagnostický a terapeutický systém reflexní lokomoce, včetně výukového programu pro fyzioterapeuty, lékaře a lektory Vojtovy metody.

Václav Vojta byl vynikající odborník a skvělý člověk, který se svými malými pacienty pracoval s láskou celou svou osobností. Jeho velká důvěra v lásku matky k dítěti mu otevřela cestu k léčbě dítěte s postižením. Dovolila mu svěřit vysoce odbornou péči do rukou rodičů. Na přednáškách nám často opakoval větu, že :"Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od milující matky tuto léčbu přijímá". V jeho přístupu k dítěti s postižením se skloubila věda, znalosti, lidský přístup, láska a snaha odevzdat to, co mu bylo dáno Bohem. Při své práci čerpal z obrovských zkušeností, které získal studiem originálních prací četných autorů oboru neurologie, kineziologie a jiných odvětví světové literatury. Jeho životní dílo bylo oceněno významnými cenami a akademickými tituly v mnoha zemích.

Dnes se kurzy Vojtovy metody konají v Německu, Nizozemí, Francii, Norsku, Švédsku, Španělsku, Itálii, Rakousku, Rumunsku, České republice, Polsku, Argentině, Chile, Mexiku, Venezuele, Korei, Japonsku a Indii. K výuce s vlastními výukovými terapeuty a s vlastním výukovým týmem byly Mezinárodní Vojtovou společností (IVG) pověřeny výukové týmy v Německu, Nizozemí, České republice (RL-Corpus), Španělsku a Japonsku.

MARCELA KLEMOVÁ

je výrazná osobnost v oboru Léčebná rehabilitace. Její jméno je právem spojováno s Vojtovou metodou.

V naší republice od začátku 60. let stála po boku profesora V.Vojty, přihlížela vzniku této metody v Železnici, později na poliklinice na Karlově náměstí v Praze. Toto pracoviště bylo vždy pojmem dobře známým všem kolegyním v Čechách i na Slovensku. Sem jsme se chodili učit, poznávat a přicházeli se poradit. Mnohé z nás vzpomínají na nezapomenutelnou atmosféru a osobnost p. Klemové.

Po roce 1991 iniciovala vznik Centra Léčebné rehabilitace metody Dr. Vojty, čehož s velkým úsilím dosáhla v roce 1992. Bohužel nedostatečná znalost metody ze strany ministerstva zdravotnictví, vedla až ke krokům, které přiměly paní Klemovou Prahu opustit.

Nové výukové pracoviště Vojtovy metody se jí podařilo zřídit až v roce 1995 v Olomouci. Toto pracoviště úzce spolupracuje s Mezinárodní Vojtovou společností, která sídlí v Německu.

Dr. Vojta, po odchodu do Německa v roce 1969, pověřil Marcelu, aby nám předávala nové poznatky, které v průběhu dalších let, se svým týmem v Německu, do metody přinesl. Více než 30 let paní Klemová pracuje odpovědně a plní nelehký úkol: Sama předávat a také rozvíjet Vojtovu metodu, u jejíhož vzniku sice stála a vzápětí zde v Čechách zůstala osamocena. Přesto se nevzdala a nenechala se odradit četnými kritiky a odpůrci z řad neinformovaných "odborníků".

Známá je svými vystoupeními na konferencích, kde převážně v minulosti přednášela to, co nyní slýcháváme na přednáškách doc. Koláře, jako skvělé, nové přínosy v rehabilitaci a začínáme chápat - lépe,než tenkrát - .

Předala, a stále předává, učí se, a učí i ostatní, myslet a zpracovat to, co je pro rehabilitaci podstatné, ale mnohým stále ještě velmi vzdálené, že posturální funkce jsou základem, na kterém lze stavět kvantitu i kvalitu, rozsah, sílu, dovednost.  

Obdivuhodná Marcela v 80 letech stále pomáhá: Jak začnu pracovat, přestane mě všechno bolet

Ještě v osmdesáti letech pomáhá dětem s pohybem.

Zdroj: Kateřina Štěpánková

Jedna z předních propagátorek rehabilitační Vojtovy metody fyzioterapeutka Marcela Klemová pracuje ještě v osmdesáti letech. Pořád chce pomáhat dětem i dospělým, kteří mají problémy s pohybem. Naučit se tuto metodu tak, aby opravdu fungovala a nebylo to jen nějaké cvičení, je podle ní boj a trvá léta. Člověk se do toho musí ponořit, aby přišel na různé nuance této práce.

Koncem minulého roku jste dostala Cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením. Potěšilo vás to, že?

Byla jsem velice překvapená a byla jsem ráda. Ne kvůli sobě, ale kvůli Vojtově metodě, která tady je a není. Je mezi lidmi známá, ale celý rehabilitační systém se moc nezná. A to je hrozná chyba. Nebo se jej někteří lidé snaží pozměnit a udělat si z toho svoje metody. Zkrátka je v tom trošku zmatek. A to mě mrzí. Já se Vojtově metodě věnuji v podstatě od počátku. V roce 1961, když jsem skončila školu,  jsem se setkala s Václavem Vojtou, který si mě později vzal k sobě do Prahy jako první rehabilitační pracovnici. To trvalo ale jenom do roku 1968, kdy emigroval.

V čem je Vojtova metoda unikátní?

Je to reflexní systém, pomocí kterého vyvoláváme reakce určitých svalů. Říká se tomu reflexní lokomoce. Je to v podstatě návod na pohyb z místa na místa, na pohyb vpřed. Je to ale celý systém, který musíte znát. Tam si nemůžete říct, teď budu cvičit třeba jenom břišní svaly. To dělá většina metod. Důležité je, že se musíte naučit používat správnou polohu a reflexní zóny. A to není jen tak. Jako například v akupunktuře ─ také nemůžete jen tak někam něco píchnout. Vy se musíte naučit citlivě vyhmátnout určitou zónu, pak ji kombinovat s jinými zónami a pomocí toho dávat informace centrálnímu nervovému systému, který zpětně spustí reakci ve viditelném lokomočním systému. Je to sice v poloze na břiše, a někdo říká, tak přece nebudeme cvičit pacienta na břiše, když potřebuje chodit, ale tam jsou všechny prvky důležité pro vzpřímení a systém hledání polohy těla ve smyslu rovnováhy a lokomace.

Co to je lokomoce?

Pohyb vpřed z místa na místo. Jenomže lokomoce není jenom tohle. Vy musíte také pracovat proti gravitaci nebo s určitým systémem zkřížených modelů. Lokomoce je třeba chůze – jedna noha se opře, druhá jde dopředu. A proti tomu se pohybují horní končetiny. Právě s lokomocí je problém třeba u dětí s mozkovou obrnou. Buď se vůbec nemůžou hýbat z místa na místo, nebo, pokud mají lehčí formu postižení, se pohybovat mohou, ale vystaví si vlastní držení těla s narušenou rovnováhou. To může negativně ovlivňovat spasticitu neboli zkracování svalů a pak se celkově začne brzdit pohyb vpřed.

Při kterých diagnózách tato metoda pomáhá?

Diagnóz, při kterých se dá touto metodou pomoci, je strašně moc. Ale já jsem pracovala a pracuji především s dětmi s lehkou mozkovou obrnou. Tato reflexní metoda se používá například u dětí už v době novorozenecké. Samozřejmě i v jiných věkových kategoriích, ale tam je to horší, protože už mají vytvořené chyby v pohybu vpřed. A také u dospělých pacientů, kteří mají po mozkové mrtvici ochrnutou polovinu těla. Lokomoce je vlastně vrozený program, který dostanete do vínku, když se narodíte. A my se tímto lokomočním systémem zabýváme a víme, jakým způsobem se dá vyvolat ideální lokomoční systém. To je vyzkoušené na zdravých novorozencích. Představte si miminko, které ještě nemá žádné předpoklady, aby chodilo nebo lezlo, a my to u něj můžeme reflexně vyvolat. A když to bylo v 60. letech ověřeno, tak se začalo přemýšlet, jak pomáhat dětem, které toto vzpřímení, koordinaci končetin nebo lokomoční systém nemají. Hledaly se zóny, kde se dá spouštět ideální lokomoce. Nebo kde se k ní můžeme co nejvíce přiblížit. Je to reflexní systém, který se člověk musí naučit a musí ho umět používat. Než se ho člověk naučí opravdu dobře, tak to trvá i nějaký rok. Pak si možná udělá ještě nějaký jiný kurz, protože někdo říká, že čím více vím, tím více toho dokážu. To ale není úplně pravda: například tenhle systém vyžaduje se do něho úplně ponořit, skutečně se tím zabývat a objevovat všechny nuance té práce. Každý pacient je jiný a může mít úplně jinou poruchu, co se týče rovnováhy a lokomoce.

 

Fyzioterapeuti používají Vojtovu metodu už i u malých miminek. Zdroj: Pxhere

 

Kolik rehabilitačních pracovníků nebo fyzioterapeutů v Čechách využívá tuto metodu?

Dnes to jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří jsou v této metodě vyškolení. Jenomže přesně nevím, jak ji používají. To už je na zodpovědnosti a charakteru každého. Protože to je určitý boj. Naučit se to tak, aby člověk opravdu pomáhal, ne aby jen něco odcvičil, to není jen tak. Kolik je takových lidí nevím, ale myslím, že hodně. Problém je v tom, že někteří z těch, kdo jsou v tom vyškolení, potom skočí na další metodu a na další… To je jako řemeslo. Když se chcete něčím vyučit a dělat to celý život, tak máte opravdu pořád co dělat. A když se skáče z jedné metody na druhou, tak si myslím, že se nic nedělá pořádně. Možná se mýlím, ale já jsem pro jednu metodu, zaměřit se na ni, a jestliže mi pomáhá, tak se jí držet.

Jak se vám tuto metodu dařilo v počátcích prosazovat?

Měla jsem velké štěstí. V roce 1964, když jsem přišla do Prahy, doktor Vojta požádal doškolovací ústav v Brně, abychom mohli školit jakési počátky té jeho metody. Měl jednak školení pro lékaře a také školení pro fyzioterapeuty. To se skutečně podařilo zavést, takže já jsem tam například měla malou ordinaci, kam vždycky na čtrnáct dnů chodili dva frekventanti z celé republiky na výuku kineziologie neboli nauky o pohybu. Tehdy ta metoda nebyla v konečné podobě jako dnes, ale byly tam hlavně základy pro to, jak máme pracovat s postiženými dětmi. A v době, kdy doktor Vojta emigroval, jsem si myslela, že všechno skončí, a ono ne, ono to pokračovalo. Nevím, jak to bylo možné, ale ta spolupráce pokračovala dál na moje jméno a záštitou byl profesor Pfeiffer. Ten se také zasloužil, abychom tuto metodu mohli i školit. A to trvalo až do roku 1989.

Doktor Vojta propagoval svou metodu i v Německu?

Po emigraci se dostal do Kolína nad Rýnem a tam začal pracovat na své metodě, pracoval na ní desítky let. Publikoval v němčině i jiných jazycích. A samozřejmě v češtině. Po revoluci jsme vstoupili do Mezinárodní Vojtovy organizace a museli začít dělat školení stejného typu jako v Německu. Nebylo to nic jednoduchého. Musela jsem si na to přizvat další kolegyně, které to školení převzaly na sebe a začaly ho dělat v Olomouci. Já už dnes neškolím, ale ještě se scházím s kolegyněmi, které mají atest na tuto metodu, a dělám cvičení, když jim to třeba nejde nebo když potřebují něco vysvětlit. Probíráme to spolu jak teoreticky, tak prakticky.

Kolik je vám vlastně let?

Osmdesát.

A vy v osmdesáti ještě pracujete?

Musím zaklepat, že mám to štěstí, že se držím na nohách docela dobře. A hlava mi slouží. Není to úplně nejlepší, ale ještě to jde.

Jaký máte vztah k Praze 2?

Na poliklinice na Karlově náměstí jsem pracovala od roku 1964 do roku 1989 na dětském oddělení. S fyzioterapií jsem tam strávila většinu života. Byla jsem tam ráda, všichni mi vycházeli vstříc, nebyly tam žádné problémy. Všechno šlo velice dobře i poté, co už tam doktor Vojta nebyl: pokračovala jsem dál a bojovala za jeho metodu. A podařilo se nám zavést něco, čemu se sice nesmělo říkat Vojtova metoda, ale říkalo se tomu reflexní lokomoce. Každý věděl, že to vedu já, abychom mohli pokračovat. Dnes jsem velice ráda, že i když jsou nějaké problémy a občas mě něco bolí, můžu pokračovat. A jakmile začnu pracovat, tak mě přestane všechno bolet.

 

Marcela Klemová

Narodila se 20. ledna 1941 na Hluboké.

Po ukončení jedenáctiletky absolvovala nástavbu pro rehabilitační pracovníky. V oboru pracuje dosud.

Ovdověla, má dvě vlastní a jedno osvojené dítě a spoustu vnoučat.

 

Baví ji hlavně zahrada a cestování, ráda řídí auto a věnuje se vnoučatům.