Vzpomínka synovce Saši Goldscheidera

 

 

 

Vzpomínka synovce Saši Goldscheidera na jeho strýce Hanuše Goldscheidera  

 Alexanser Goldscchejder synovec Hanuše Goldscheidera 

 Serafina a Hanuš, moje babička a strýc

Minulý týden, 28. 2., uplynulo 18 let od smrti mého strýčka Hanuše Goldscheidera. Zemřel 8 měsíců před svými osmdesátinami, mého mladšího tátu přežil o 24 let a svého staršího bratra Karla o 58 let. Vyzařovala z něj vždy taková síla, odhodlání i vzdor, že to snad nemůže být úplná náhoda.

Celé dětství jsem ho znal jako Honzu, tedy Jana, v plzeňské matrice narozených je zapsaný jako Hans a ani moje tetička, jeho žena Dagmar, dost dobře nevěděla, kdy přešel na Hanuše. Naštěstí stačilo jen jeho příjmení, aby po něm byla před pár léty pojmenovaná ulice protínající motolské golfové hřiště a ústící více než symbolicky v Plzeňské ulici, vedoucí směrem k jeho rodné Plzni, kde je také před vjezdem do města pohřben v rodinném hrobě.

Goldscheiderova ulice v Plzni, stejně jako blízká autobusová zastávka, se už jmenují po celé rodině, nebo spíše rodu Goldscheiderů, žijících v Plzni a Spáleném Poříčí přinejmenším od roku 1700. Zatímco mne osobně trochu šokovalo, že na samém počátku nedávno vypracovaného rodokmenu figurují hned tři Alexanderové, a nebyla to tudíž jen ruská část mé rodiny, kterou napadlo zkombinovat už tak dlouhé příjmení s neméně dlouhým jménem v mém případě, tak nejslavnější větev počal v roce 1815 trochu logičtěji souznějící Moritz Goldscheider.

Měl v Plzni obchod se smíšeným zbožím, provozovnu na výrobu hrnčířského zboží a dva domy, z nichž v jednom působila v druhé polovině devatenáctého století první Židovská soukromá škola. V roce 1863 pak založil v Plzni továrnu na keramické zboží, kterou po jeho smrti o dva roky později spravovali jeho synové, nejprve Siegfried Friedrich s Aloisem a poté Eduard. Byť po Eduardově smrti v roce 1892 přešla továrna do vlastnictví Leopolda Löwidta a poté Adély Rappové, stala se později akciovou a konečně státní společností, žije dodnes v povědomí jako ‚Goldscheidrovka‘.
Nejdéle z ní přežil komín, za první světové války sloužící jako vojenská pozorovatelna a poté rozhledna s krásným výhledem na Plzeň a přilehlou zahradou s restaurací provozovanou Adélou Rappovou, vyhledávaným komplexem pro víkendové výlety plzeňáků. Němci zde za 2. světové války umístili pro změnu protiletadlové dělo, a zcela neuvěřitelně to bylo vojenské letadlo, které zde na počátku 50. let havarovalo a vrchní třetinu komína odřízlo křídlem při svém pádu.

Kdo opravdu proslavil jméno Goldscheider dalece nejvíce a po celém světě, byl Moritzův nejstarší syn Siegfried Friedrich. Odešel do Vídně, kde v roce 1880 založil firmu na výrobu porcelánu, majolik a keramik, která přerostla do jednoho z nejvýznamnějších evropských výrobců vůbec, a za 60 let vyprodukovala přes 10,000 artefaktů, z nichž velmi mnohé vyráběla v diametrálně rozdílných barevných permutacích. Navrhovaly pro ni stovky umělců a pracovalo v ní ještě více zaměstnanců v Rakousku a ve filiálkách ve Francii a v Německu, což ale nezabránilo, aby jako židovská firma zanikla útěkem posledních vlastníků, Friedrichových dětí Arthura, Camilla, Waltera a Marcella, před druhou světovou válkou. Následné odnože Marcella v Anglii a Waltera v USA slavily své úspěchy, ale porovnat se s jedinečnou vídeňskou produkcí nedaly. Vražedné hrůzy holocaustu s sebou nesly nejen ztráty na miliónech životů, ale i nedozírné další škody, včetně uměleckých, jako třeba v tomto případě.

Můj strýc Hanuš, ani jeho bratři a otec neměli nicméně s keramikou nic společného. Knížka ‚Židovská komunita v Plzni‘ autorky Věry Špirkové z roku 2000 oslavuje v kapitole Osobnosti plzeňské židovské komunity ze všech Goldscheiderů pouze mého tátu Františka jako novináře, filmového historika, televizní osobnost a universitního lektora. Dnes, a ostatně ani moc tehdy, už to neodpovídá skutečnosti, a při vší své lásce a obdivu k tátovi dnes s potěšením shledávám, že Hanušova sláva podstatně narostla a jeho jedinečný podíl na zrodu poválečného golfu v Československu dosáhl řádného uznání a žije i v turnajích a nadaci, které jsou po něm pojmenované.

Svým osobním vzpomínkám na Hanuše se věnuji více příště, dnes ho chci přiblížit spolu s celou rodinou v Hanušových osobních vzpomínkách, jak je pro Židovské muzeum v Praze nahrála 26. 10. 1993 Anna Lorencová. Holocaust v nich nevyhnutelně figuruje také, ale Hanuš byl naštěstí schopen potlačit své emoce a vyprávět věcně o téměř všem, na rozdíl od mého táty, který v tom málu, co o vší hrůze lágrů dokázal vyslovit, posouval rodinný osud do trochu jiné, na papíře těžko zachytitelné, dimenze. 
O to je Hanušovo faktické a střídmé svědectví cennější, a dnes uvádím jeho první část, končící před transportem do Auschwitzu.

******

  Karel, František a Hanuš Goldscheiderové  

H.G.: Moje rodina pochází z Plzně a já jsem se v Plzni narodil. Byli jsme tři bratři. Já jsem prostřední, Karel byl ročník 1919 a František 1924. Z celé rodiny už žiji pouze já. Bratr Karel zahynul v Mauthausenu v roce 1942 a bratr František zemřel v roce 1991 ve Frankfurtu v Německu, kam emigroval v roce 1981 a je pohřben na židovském hřbitově v Praze. Byl známý jako filmový kritik a do poslední chvíle publikoval, většinou historii filmu i některé kulturní záležitosti z Terezína a koncentračních táborů. Můj otec byl obchodník v Plzni. Když v roce 1939 Němci obsadili naši 2. republiku a nastal protektorát, odešli jsme všichni tři bratři do Prahy, protože Plzeň byla malé město a byli jsme tam vlastně všichni pod dohledem. Bydleli jsme u svého strýce a pracovali všichni tři jako dělníci. Jinak to ani nešlo. Bratr František se učil rukavičkářem. Já jsem pracoval v tkalcovně, v prýmkárně ve Vysočanech, bratr Karel pracoval ve Velimské továrně na čokoládu. Bohužel se oba moji bratři po určité době vrátili do Plzně. Já jediný jsem zůstal v Praze. Bratr Karel byl v roce 1940 zatčen spolu se skupinou plzeňských židů jako rukojmí a myslím, že už v roce 1940 nebo začátkem roku 1941 byl s mým otcem a s tou skupinou plzeňských židů vězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Tam byli až do počátku roku 1942 a v roce 1942 byl celý transport plzeňských židů převeden do Mauthausenu, kde všichni zahynuli, z této skupiny nikdo nezůstal naživu.

A.L.: Do jakých škol jste chodili?

H.G.: Všichni tři jsme chodili do klasického gymnázia v Plzni, naše rodina byla čistě česká, přestože naše matka se narodila ve Vídni a přijela do Plzně asi v roce 1917, kde poznala mého otce a v 18. roce se vzali. Otec pocházel z okolí Plzně a byli jsme čistě česky orientovaní. Nebyli jsme organizovaní v žádném česko-židovském spolku a chodili jsme všichni jenom do českých škol a taky doma se mluvilo pouze česky.

A.L.: A co z hlediska náboženského? Chodili jste na náboženství?

H.G.: Chodili jsme na náboženství, protože v té době to bylo trochu jinak, jak si pamatuji. V klasickém gymnáziu v Plzni měli katolíci vyučování během školní výuky a my jsme tu hodinu měli volno. Nejenom my, ale všichni, kteří nebyli katolíci, čili všichni nekatolíci měli volno. Nevím, jestli to bylo jednou týdně, to už si nepamatuji, ale většinou jsme ho trávili na fotbalovém hřišti. A my, kteří jsme byli židovského náboženství, jsme chodili na hodiny náboženství, ale ty byly mimo školu, ty neměly se školou nic společného. Už si nepamatuji, jestli to bylo v kostele, někde v Plzni jsme měli jednou týdně náboženskou výuku a náš učitel byl pan Reitzinger, myslím, že se tak jmenoval, ale hlavně vrchní rabín doktor Hoch byl náš učitel.

A.L.: Všichni chlapci jste měli bar micva?

H.G.: My dva starší jsme ještě měli, ale nejmladší bratr Franta už ne. To už v té době nešlo. Ale jinak všichni chlapci z plzeňských rodin bar micva měli. Vzájemně jsme se také navštěvovali.

A.L.: Chodili jste do synagogy, alespoň o vysokých svátcích?

H.G.: Všichni jsme chodili na vysoké svátky do synagogy. Pátky a soboty a podobné židovské svátky jsme nesvětili, sobota byl u nás normální den.

A.L.: Slavili jste Vánoce?

H.G.: Ano, Vánoce jsme slavili. Dokonce jsme byli organizovaní. V Plzni byl takový speciální útvar. Byli jsme všichni skauti, ale měli jsme židovský oddíl, kde byli jenom židé. Ale byli jsme normálně ve Skautu předválečné Československé republiky. Možná, že tam nebyli jenom židé, ale byl to oddíl židovský. Naším vůdcem byl nějaký Honza Adel, měli velký obchod s hračkami, i většina rádců byli židé. Byli jsme tak akceptováni, zúčastnili jsme se všech skautských slavností, jamboree apod.

A.L.: Vzpomínáte si, že byste se za první republiky setkal s nějakou formou antisemitismu? Nebo vaši rodiče?
H.G.: Ne, já jsem nikdy tyto problémy neměl a nemám je dodnes, přestože jsem dost společensky činný. Je možné, že za mými zády se to o mně říká, ale přímo jsem se s tím nesešel. Ani ve škole, což je kupodivu, protože za l. republiky to nebylo nic divného.

A.L.: Když přišel Hitler, uvažovali rodiče o emigraci?

H.G.: My jsme neuvažovali, my jsme v té době byli ještě nedospělí a rodiče neuvažovali, nevím proč. Byla spousta těch, co o tom neuvažovali a taky na to všichni doplatili, většina jich zahynula. Ale nevím, jestli možnosti byly takové, aby se každý mohl vystěhovat. Tak jednoduché to zase nebylo. My jsme v zahraničí neměli žádné příbuzné. Měli jsme příbuzné mé matky, ale ti na tom nebyli o mnoho lépe. Ale pak v roce 1939 se vystěhovali do Ameriky. Takže možnost tady byla, ale moji rodiče o tom neuvažovali. 
V roce 1939 skončila moje studia maturitou na obchodní akademii v Plzni, tam dostudoval taky můj bratr Karel. Nejmladší bratr František, bohužel dostudovat nemohl. V té době už nebylo pro židy možné studovat na středních školách. Jak už jsem řekl, odstěhovali jsme se do Prahy, kde jsme všichni pracovali a moji bratři se vrátili domů. Já jsem v Praze zůstal, protože jsem tady měl poměrně hodně přátel. V té době jsem měl v Praze hodně známých, ale poměrně málo z židovského prostředí. Protože jsem dlouhá léta i v Plzni, byl všude tam, kde se dělala jazzová muzika, tak jsem se už v té době seznámil v Praze se židovskými jazzmany, jako byl Fricek Weiss, Franta Goldschmied, Fredy Mautner, Vily Werfel a celá ta parta, která pak založila vTerezíně ty slavné Ghetto Swingers. Právě v té době jsem se už dobře znal s Frickem Weissem a Frantou Goldschmiedem-Horským a bydleli jsme pak v Terezíně společně. To uvádím proto, že když jsem přijel do Terezína s AK I, tak jsem tam skoro nikoho neznal.Vlastně až s AK II přijeli právě ti moji kamarádi – Franta Goldschmied, Fricek Weiss a ostatní. A samozřejmě, že jsme se hned dali dohromady. 
Nejdřív jsem bydlel po různých kasárnách, já sám jako AK I jsem bydlel v Sudetských kasárnách a pracoval jsem v kuchyni. Později, když byli z Terezína vyklizeni čeští občané a Terezín už byl pouze židovský, tak byla možnost bydlet v různých domech na ulicích L a Q, už nevím, jak se to všechno jmenovalo. Já jsem měl pokoj dohromady s Weissem a Goldschmiedem. Fricek Weiss byl vedoucí osobností hudby v Terezíně. Byl vůdčí jazzový element, ale pak i ti další, co přijeli – Wolfi Lederer, Meyer a Sattler a další, takže se pak vytvořila poměrně velká skupina hudebníků. Já, přestože jsem v té době byl spíše začátečník, jsem však byl jedním z mála,který si do Terezína přivezl klarinet, ale ten jsem ovšem hned věnoval Frickovi Weissovi, protože ten byl vlastně ze všech těch muzikantů na nejvyšší úrovni. To byl náš začátek v Terezíně, kde jsem byl až do roku 1943. Později přijeli plzeňskými transporty moje matka a bratr František. Otec a bratr Karel byli, jak už jsem řekl, na Malé pevnosti. Jednou jsem je viděl při nějaké příležitosti, když nakládali něco na náklaďák a to bylo vlastně jedinkrát, kdy jsem otce ještě viděl. Můj život vTerezíně – možná, že se to bude zdát neuvěřitelné - ale my jsme tam měli tak výbornou partu mladých lidí, že všechny ty ostatní nepříjemné věci, ty smrti, ti ubozí lidé, co přijížděli ..., ne, že by se nás to netýkalo,to se samozřejmě týkalo všech, ale my jsme ta léta Terezíně nějak docela dobře přežívali. Nevím, jak ostatní, ale my jsme se bavili.

A.L.: Vy jste stále pracoval v kuchyni, nedělal jste muziku profesionálně?

H.G.: Ne, já jsem dělal v kuchyni. Muzika se dělala nejdřív načerno, po půdách a teprve později, když se to hodilo esesákům, tak to bylo oficiální. Když byla zřízena kavárna, tak kapela Ghetto Swingers hrála zcela oficiálně. Bylo to myslím spíš pro Červený kříž a pro svět, aby se ukázalo, jak se židům v tomhle koncentračním táboře dobře vede. Takže to nebyla skutečnost, to bylo předstírání něčeho. Já jsem v té kapele nehrál, ale byl jsem s ní neustále ve styku a všeho jsem se zúčastňoval, protože to byli moji nejlepší přátelé. Když pak přijela moje matka a mladší bratr František plzeňským transportem, tak jsem se samozřejmě mohl o ně postarat, protože my, jako členové Ak transportu, jsme měli určité, nechci říct výhody, ale měli jsme možnosti. Neměli jsme být transportováni dál a rodinní příslušníci měli zůstat v Terezíně, což dost dlouho vydrželo. Až do roku 1943, kdy celý zbytek naší rodiny – já, můj bratr a matka jsme byli zařazeni do transportu do Osvětimi. Byl to prosincový transport 1943, čili druhý, předtím už byl zářijový transport. Foto 

text a foto převzaté z facebookového profilu Saši Goldscheidera 

Navazuji na první část výpovědi svého strýce Hanuše a vzpomínek jak na něj, tak i na tetu Dagmaru a sestřenku Renée.

Byl jsem jedináček a jediné další živoucí doma v dětství bylo 6 rybiček v akváriu, z nichž jedna byla tak agresivní, že postupně sežrala všechny ostatní a pak sama lekla. Říkali jsme jí Hitler, a tak nás její smrt ani tolik nebolela. 
O to více jsem si vážil příbuzných, kterých bylo pomálu: kromě strýce Hanuše už jen máminy rodiče, kteří se alespoň rozvedli, pořídili si druhé partnery a tak se zmnožili – ne snad, aby mě potěšili, ale přesto se jim to povedlo, a zejména moje nevlastní babička Jindřiška byla ztělesněním dobra a ještě k tomu manuální šikovnosti, která zoufale chyběla naprosto všem ostatním, a byl jsem vděčný za každou naší společnou chvíli.

Hanuše jsem měl rád, byť se o mou přízeň příliš nesnažil a posmíval se jak mé hubenosti, tak pečlivému učení se se samými jedničkami, které moje máma bezpodmínečně vyžadovala, a to i včetně kreslení a dílen, k nimž jsem díky zmíněnému nedostatku manuální výbavy nijak neinklinoval. Ještě, že jejich učitelé, vědomí si mé zoufalosti z matčiných nároků, mi naštěstí dávali ze sympatií a útrpnosti také jedničky. Hanušův sarkasmus byl nicméně dobře míněný a tak jsem měl pokaždé takovou radost, když u nás zaklepal, otevřel jsem dveře a dostal standardní posměšnou otázku: 
‚Tak co, Sašingr, kdy už budeš konečně žalovat matku přírodu!‘

Zatímco můj táta byl ztělesněná něžnost, Hanuš, vlastně podobně jako zcela jinak založená máma mé mámy, měl v sobě určitou zatvrzelost, vzdor, hrdost, které se za socialismu nepěstovaly a narážely. Nepramenily z žádné arogance, ale ze zdravé sebevíry a protestu proti konformitě, což je pro ‚poslušnou‘ společnost nedělalo nijak akceptovatelnější, a zřejmě jsem je nevědomky emuloval i já sám. Ony sice dost zbytečné samé jedničky mě alespoň chránily ve škole, kam moji rodiče byli periodicky zváni, aby korigovali mé sebevědomí. Nijak jsem si ho nebyl vědom, možná i proto, že zejména moje máma vždy perfektně sehrála kající se vychovatelku, a sotva jsme vyšli ven, zakroutila nesouhlasně hlavou a neubránila se té či oné kritické poznámce na stranu toho či onoho učitele či tu a tam ředitele. Můj vzorný prospěch už mi tolik nepomohl v pár pionýrských táborech, kdy po každém návratu byli rodiče cepováni a napomínáni, abych tak říkajíc nevybočoval z řady. Potřetí mě pro jistotu už nikam neposlali, ale táta mi se svým typickým posmutnělým a shovívavým, byť jemně napomínajícím, pohledem dal přečíst knihu Liona Feuchtwangera Žid Süs, kterou jsem sice zhltal jedním dechem, a byl radostí bez sebe, že v naší knihovně je kompletní tvorba stejného autora, ale tátovo zamýšlené ponaučení, jak zvýrazňování se, obzvláště s naším 'rodokmenem', může být škodlivé, na mne z knihy tolik nevyvěralo, a už vůbec jsem neměl pocit, že by se mělo týkat mne samotného.

Z přiložených fotek naopak, myslím, jasně ční nezlomný Hanušův ‚spirit‘, který se odrážel v jeho prozaickém a pragmatickém přístupu k životu, v němž ironie a sarkasmus hrály svou roli a imponovaly velmi mnohým, ne však všem, zejména pak ne socialistickým autoritám, jejichž autorita povětšinou netkvěla v ničem osobně autoritativním. 
Můj táta měl v sobě mystický smutek a pro chlapa možná trochu atypickou něhu, Hanuš obojí kompenzoval rovněž mystickou silou a odhodlaností, které s sebou, pravda, nesly trochu menší přístupnost i ostentativní vlídnost.

Hanušova žena Dagmar byla každopádně něžnější i laskavější a k tomu mívala v ledničce nebo za oknem nekonečnou zásobu uheráku, a tak jsem se naopak stavoval rád já u ní, téměř pravidelně cestou ze školy za rohem. Dagmar byla jak pohostinná, tak i znalá Hanušovy kritiky mé hubenosti, a proto naplněná příbuzenskou povinností napomoci mi nevypadat podvyživeně salámem, který byl ve své době vyhledávanou, a často marně hledanou, laskominou.

Bydleli jsme ve stejné ulici, téměř proti sobě v číslech 8 a 15, a ta se ještě ke všemu jmenovala Zlatnická, die Goldschmiedgasse, a patřila tak nedílně i k našemu příjmení - Goldscheider je v procesu výroby zlata ten, kdo ve finální fázi třídí zlato dle jeho kvality. Jen, bohužel, to nebyl případ ani naší, ani Hanušovy rodiny. Za války přišli Hanuš s tátou o naprosto všechno, do poslední mrtě, s výjimkou toho nejcennějšího: života. Moje máma se narodila ruským emigrantům, kteří přišli o všechno ještě dříve, za Říjnové revoluce, ale přežili, a konečně rodina tety Dagmar přišla o všechno v roce 1948, včetně zkonfiskovaného rodinného domu č. 15, v němž si poté mohla Dagmar od blahosklonného státu pronajímat jeden malý pokoj s předsíní, kde s Hanušem a Renkou žili.

Honosné jméno ulice nestačilo maskovat její hroznou šeď v našem dětství, a fotka, kde stojíme s Renkou před naším domem, to jasně dokumentuje. Je sice černobílá, ale i v barvě by nebyla o moc pestřejší. 
Kdyby jen šeď… Padesátá léta s sebou přinesla pro tátu i strýce přetěžkou dobu a trochu i poznamenala jejich další vztah. Z poválečného tátova deníku je snadné vyčíst, že do odchodu táty na vojnu v roce 1948 nebylo dne, kdy by nebyli s Hanušem spolu, na jídle, v kině, divadle, koncertě, procházce. Nerozdělil je tehdy ani fakt, že jejich politická přesvědčení byla diametrálně rozdílná.

Táta se už před válkou přiklonil k levicovému smýšlení, které stálo nejstaršího bratra život: šel do lágru hned po začátku okupace z více politických než rasových důvodů, trochu nejasně i s tátou Oskarem, který podle vzpomínek táty i Hanuše nijak politicky angažovaný nebyl: jestli k něčemu tíhnul, tak k epikurejství, a klíčová věta, kterou proslul na konci každé objednávky, především gastronomické, byla ‚Jen to nejlepší!‘.

Tak či onak je Karlův i Oskarův válečný osud místy dosud neznámý. Hanuš vzpomíná, že je zahlédnul v terezínské kruté Malé pevnosti, a jediný jasný doklad existuje od Červeného kříže z 28. 5.1984, který táta obdržel v emigraci. Musela to být pro něj tak strašná rána, že jeho existenci neprozradil ani mně, ani Hanušovi: jak už jsem vzpomínal při jiné příležitosti, Karel a Oskar se dle lakonického potvrzení Červeného kříže spolu po 6 týdnech v koncentračním táboře Mauthausen vrhli 18. 3. 1942 do elektrických drátů a zemřeli minutu od sebe.

Zatímco tento fakt mi táta sílu říci neměl, tak když už byl na sklonku života těžce nemocen a stáli jsme spolu v nádherném letním dnu na Karlově mostě během naší návštěvy Prahy, vryl se mi do paměti jeho povzdech shrnující dvě diametrálně rozdílná životní rozhodnutí: 
‚A kdyby bylo znovu po válce, tak bych do té strany znovu vstoupil – ale už nikdy bych znovu neemigroval.‘

O 4 měsíce později jsem při probírání jeho pozůstalosti vedle dopisů Červeného kříže objevil i dva relevantní dokumenty z doby po návratu z lágrů: stranickou legitimaci potvrzující vstup do KSČ 19. 5., tj. 11 dní po té, co „byl osvobozený“ (ležící polomrtvý na dně vagónu v Terezíně), a průkaz totožnosti repatriačního úřadu z 13.6., který ani nedokázal správně napsat tátovo příjmení a prohlásil ho za Goldschaidera. Strana se evidentně snažila více…

Pochybuji, že stranická legitimace tátu v 50. letech zachránila před pronásledováním, protože nepomohla celé řadě dalších souvěrců, a to ani před popravami. Ale považuji za pravděpodobné, že Hanušovo naopak neskrývané pohrdání komunistickou stranou přispělo k jeho zatčení a věznění, po jehož návratu nazíral na tátovu politickou orientaci podstatně kritičtěji a ze svých vzpomínek tuto životní fázi raději úplně vymazal.

Mezi Hanušem a tátou byly, jak sem postupně zjišťoval, ještě dva další problematické momenty. Jeden jsem znal důvěrně už jako dítě: sestra mé babičky Serafiny, Elsa, které se v roce 1939 podařilo na poslední chvíli uprchnout, a to až do Ameriky, nám v 50. letech pravidelně posílala balíky s oblečením, hračkami a jídlem. Dělala to bez přání či instrukcí komu má co patřit, a přibližně stejně velcí rodiče i teta se strýcem mívali odlišné představy, kdo by měl co z každého balíku dostat – nebo přesněji často identické představy, že ten či onen kus oblečení padne právě jen jednomu nebo jedné z nich. Ještě štěstí, že jsem si nehrál s panenkami ani necítil potřebu se transgenderově oblékat, a tak jsme se alespoň Renka a já nikdy o nic nedohadovali. Že se oblečení hodně lišilo od socialistického dokazovaly třeba Levi´s džíny, které jsem nosil nejdříve já, o 20 let později náš syn Kryštof a po něm ještě naše dcera Líza. Kdybychom byli neemigrovali, nosil by je jistě o dalších 20 let později ještě i náš Samuel…

Neodpustím si tu malé odbočení, ostatně vyprovokované Hanušem. Koncem 90. let mě poprosil, zda bych se nevypravil do Loun, kde prateta Elsa před válkou žila se svým manželem Adolfem v krásném domě na náměstí, a nezjistil, zda není restituovatelný. Telefonicky to opravdu snadno zjistitelné nebylo, ale navázal jsem alespoň kontakt, a když jsem do Loun dorazil, už byly patřičné dokumenty mile a laskavě připraveny, ale s okamžitým nemilým shledáním: můj strýc prohrál jak dům, tak vše, co měl, včetně své továrny, v září 1939 v kartách. Shledával jsem to neuvěřitelné a nepochopitelné až do nedávna, kdy jsem právě přes Facebook od dříve mně neznámé a o to úžasnější Aleny Mlakar obdržel dokumenty o emigraci mé pratety a strýce 24.11.1939 lodí Statendam z Rotterdamu do New Yorku, a spojil jsem si, že můj prastrýc už za okupace zřejmě nemohl oficiálně nic prodat, ale prohrát v kartách ano. Podobný trik existoval, pokud vím, v restitucích po Sametové revoluci, kdy nemovitosti nesměly být po určitou doby prodány, ale nic nebránilo těm podnikavějším darovat je…(a dostat za ně dar…).

Ale vraťme se k Hanušovi s mým tátou a sice nikdy přede mnou vyřčenému, ale bolestnému problému mezi bratry, a to nemilosrdnému osudu jejich mámy, a spíše pocitu než skutečné možnosti, že se ho na poslední moment nepokusili ovlivnit. Pochopil jsem to vlastně plně až právě z Hanušova vyprávění, které tu postupně publikuji, a probíral jsem to už loni ve vzpomínce na svou babičku Serafinu. Dokázala přežít nepřežitelné, včetně Auschwitzu, odkud Němci před strachem z jeho osvobození Rudou armádou a zjištěním, co se tam odehrávalo, lifrovali vězně, které už nestačili vyvraždit, do jiných lágrů. Tehdy už od sebe také oddělili muže a ženy, táta s Hanušem šli do Schwarzheide a odtamtud pochodem smrti zpět do Terezína. O své mámě nic netušili, lágrů, kam mohla být transportována, bylo nespočet, a tak jen zpočátku doufali, že i ona přežila a vrátí se. Jak vzpomíná Hanuš: 
‚Maminka se, podle různých známých, dožila osvobození, ale zemřela pak na tyfus v nějakém lágru u Hamburgu, zřejmě v Bergen-Belsenu. Ale až po květnu 1945. Někteří synové jeli pro své rodiče, ale my jsme bohužel nebyli v takovém stavu, abychom se mohli vypravit ji někam hledat… nevím, jestli byla schopna záchrany, zahynula tam.‘

Tragicky za další řadu let vycházelo najevo, že hodně žen z Auschwitzu bylo transportováno do Bergen-Belsenu, kam se táta chtěl vypravit, a kde babička nejpravděpodobněji zahynula. Co hůře, v posledních desetiletích se množí příběhy těch, kteří do Bergen-Belsenu stačili dorazit, získali porůznu léky a dokázali své internované příbuzné - v té době už ne Němci, ale anglickou armádou, která 15. 4. 1945 lágr osvobodila – zachránit. Můj táta si do konce života vyčítal, že se maminku nepokusili najít a jen se dohaduji, že byl idealičtější a současně rozhodně v mnohem horším zdravotním stavu než Hanuš, který zřejmě takový pokus neviděl jako možný. Navíc v té době netušili, zda přežil jejich bratr, otec, tety, strýcové, sestřenice, bratranci, o nichž, na rozdíl od své mámy, od které byli odtrženi relativně nedávno, nevěděli už vůbec nic, a o některých se už nikdy nic ani nedověděli.

Dodám, že se sám dodnes snažím zjistit, kdy a kde přesně Serafina zahynula, na jejím osudu to samozřejmě absolutně nic nezmění, ale v hloubi duše si nepřeji zjistit, že opravdu přežila dostatečně dlouho na to, aby byla mohla být tátou a Hanušem v Bergen-Belsenu spasena…

Současně v tuto chvíli shledávám, že jsem se opět příliš rozepsal na to, abych tu ponechal místo na druhou část Hanušových vzpomínek. Uveřejním je proto příště a dnes se rozloučím jednou z nejmilejších vzpomínek na dětství, spojenou s tetou Dagmar.

Na konci 50. let byl v Praze otevřen Na příkopě vedle Slovanského domu revoluční malý obchod, kde byly jen a jen automaty. Ne žádné hrací, ale za pár korun si bylo možné koupit různé chlebíčky, cigarety Partyzánky, sladkosti Žužu a jiné bonbóny, a také v jednom v rohu trochu schovaném automatu prezervativy Primeros. Moje tetička v obchodě pracovala, automaty kontinuálně naplňovala – a mne při každé návštěvě nechala vhodit pár korun a vytáhnout si různé chlebíčky a cukroví s tím, že peníze mi navíc vrátily buď tetiččinými tajnými machinacemi zblblé automaty, nebo tetička sama. Pod Letnou býval slavný obchod Král železnic, zatímco já si po škole při návštěvě tetičky a jejího obchodu připadal jako Král automatů. Není nad dětství…

7.3. a 14.3. jsem začal vzpomínat na svého strýce Hanuše s použitím jeho vlastních memoárů tak, jak je pro Židovské muzeum v Praze nahrála 26.10.1993 Anna Lorencová.

Dnes uvádím druhou část Hanušovy výpovědi, začínající jeho příchodem, spolu s mým tátou a babičkou Serafinou, do Osvětimi-Birkenau. Už tolikrát jsem ve svých nejrůznějších příspěvcích, které nebyly židovskými vtipy, hned na počátku podotýkal, že sem více či méně nepatří. I tentokrát to není vůbec žádný vtip, nikoho do čtení ani v nejmenším nenutím, ale věcná, nedramatická a eminentně informativní výpověď podle mne jedinečně doplňuje jak striktně dějepisné, tak na druhé straně literární a dramatická pojednání o holocaustu.
Při té příležitosti i kompenzuje občasné vtipy typu jak Roubíček s Kohnem na Rudém náměstí vzpomínají, jak ohromné časy to v porovnání bývaly v Dachau.

A když už jsem se neubránil ostnu drobné kritiky na nemístné vtipy, tak v jednom aspektu je strýcova autentická a fakticky věrná výpověď poznamenaná jeho neochvějným antikomunistickým přesvědčením, a to pokud jde o odboj v koncentrácích. Nejsem ani v nejmenším historikem či expertem na holocaust, ale z naprosto nepochybných informací z první ruky, které jsem tu i detailně popisoval ve vzpomínkách na Jiřího Žáka a jeho statečnost v Buchenwaldu, je mi známo, že odboj existoval.
Je to komplexní a při té příležitosti i nevděčné téma, především ze dvou důvodů: jednak byl nejorganizovanější odboj řízený komunisty, což mnohým nekonvenuje a další to vůbec neuznávají, a jednak se poválečné generace tu a tam, typicky v Izraeli, dívaly s nepochopením, jak se v principu mohlo šest miliónů tak zdánlivě bezbranně podrobit svému vyhubení. A na to vlastně Hanuš reaguje svou kritikou o možnosti odboje v lágrech a konkrétně v Auschwitzu, kde z 1.300.000 vězněných bylo 1.100.000 vyvražděno. Samotná čísla už přestala evokovat svůj hrůzný význam, a o to více jsou svědectví přeživších více burcující a připomínající i přibližující nám nepředstavitelnou realitu.

A v dovětku se budu trochu opakovat. Unikátnost židovského humoru je úzce spjatá s mnohatisíciletou unikátní historií židovstva. Holocaust je její nejstrašnější kapitolou, a i její poznání je s to přispět i k většímu docenění židovských vtipů, byť se vůbec tématu nedotýkají.

**********************************************************************

A.L.: Takže jste přišli do rodinného tábora v Birkenau.

H.G.: Přišli jsme do rodinného tábora. Byli jsme taková parta, přestože jak Fricek Weiss, tak Franta Goldschmied zůstali ještě v Terezíně a jeli až v roce 1944. Nevím, jakým způsobem se to vybíralo. My jsme byli v prosinci 1943 zařazeni do transportu do Osvětimi a tam už ty možnosti jako kuchyň apod., nebyly.

A.L.: Měl jste tušení, nebo slyšel jste předtím někdy něco o Osvětimi?

H.G.: Ne.

A.L.: Takže jste jeli úplně do neznáma?

H.G.: Jeli jsme do něčeho, o čem jsme nevěděli, neznali. Člověk musí být svým způsobem fatalista, věřit v osud a myslet si, že jede vždycky do něčeho lepšího. V tomto případě to nebylo lepší, Terezín byl proti tomu podstatně lepší. Ale jak je vidět, i Osvětim se dala přežít. Není nás moc, ale někteří jsme přežili. Tábor Osvětim byl velice špatný. Nebudu se pouštět do detailů, protože těch možností přijít do plynu bylo velmi mnoho. Já sám jsem byl jednou zařazen do takového transportu a nevím jak – boží vnuknutí – prostě jsem tam nešel.

A.L.: Byl jste s bratrem?

H.G.: Byli jsme pohromadě.

A.L.: Stále? Co se stalo s matkou?

H.G.: Matka byla také s námi, ale byla na jiném baráku. My jsme byli s bratrem společně na baráku č. 10, jestli se nemýlím, tam, kde řádil jako blockältester Hutter, to byl kamarád v Terezíně, ale v Osvětimi, pokud jsem se k němu hlásil, tak mi dal hned pár facek. Tam jsme vlastně poprvé viděli, co dokáže lágr udělat s lidmi, o kterých jsme si mysleli, že jsou přátelé. Ty tři měsíce, nebo jak dlouho tam byli před námi, z nich udělaly, nevím, jak bych to nazval, prostě nebyli to kamarádi. Speciálně ti, co měli funkce – kápa, blockältestra apod. Je to trošku smutná historie, že tam najednou přišel člověk, který si myslel, že je mezi svými, a nebyl. Chovali se hrozně. Nemohu to pochopit – dodnes ne. Nemohu pochopit, jaká změna se stala s Hutterem, s Müllerem, který znal i mého otce, protože byl taky Plzeňák. Prostě ti lidé se zbláznili. Chovali se k nám tak, jako kdyby nás nikdy nebyli viděli.

A.L.: Vy jste vlastně byli svědky konce zářijového transportu, vzpomínáte si na něco z toho?

H.G.: Ano, já jsem byl dokonce svědkem těch prvních poprav v Terezíně. A pak přípravy na Lidice.

A.L.: K tomu byste se ještě měl vrátit.

H.G.: Raději ne.

A.L.: V Lidicích jste sám taky byl?

H.G.: Ne, zase jsem se z toho nějak vykroutil, mladí byli vždycky někam nahnáni. Já jsem se zúčastnil jenom těch poprav, které byly hrozné. Ale my jsme nevěděli, stavěli jsme šibenice, ale nevěděli jsme pro koho. Tam jsem se taky setkal s tím notorickým katem Fischerem, s kterým jsem se setkal už předtím, který mě celou dobu pronásledoval, ale nakonec mi nic neudělal. Já jsem ho znal už když přišel do Terezína, nevím už kterým transportem, a topil v kuchyni. To bylo jeho první. Už tenkrát to byl strašný člověk. Druhé moje setkání s ním bylo tenkrát, když se dobrovolně přihlásil k pověšení těch sedmi nebo osmi mladých mužů.

A.L.: V té první skupině bylo devět mužů a pak byla ještě jedna další.

H.G.: To si nepamatuju, pamatuju si na tu první skupinu, protože jsem tam byl nahnaný. Byli jsme tam, nevím, kdo všechno a co kdo stavěl. Moje poslední zážitky s Fischerem byly v Birkenau, kde byl kápem a trochu si na mě zasedl, protože já - zase trochu z té muzikantské historie – jsem měl možnost dostat se na blok, kde byla moje matka, snad to byl blok 2 nebo 1, a tam se někdy konaly hudební produkce. Jenže když mě Fischer uviděl, tak za mnou přišel s holí a hnal mě přes celý lágr. Takže, když jsem mohl, tak jsem se mu raději vyhnul. Ale myslím, že jeho konec byl takový, jaký si zasloužil.

A.L.: Jak zahynul?

H.G.: V každém případě se nevrátil. Jinak Osvětim samozřejmě, tam to bylo velice špatné. Těžko je to vysvětlit někomu, kdo tam nebyl. Ale my jsme měli zase dobrou partu, celá ta parta z Terezína se držela pohromadě.

A.L.: V Birkenau jste také pracoval?

H.G.: My jsme tam nepracovali. Někteří pracovali, ale my jsme byli každé ráno nahnáni na apel a pak jsme nosili kameny. Ráno na jednu stranu a odpoledne zpátky, takže tomu nemohu říkat práce. Ale bylo to velice namáhavé a nemělo to smysl. Hlavně: i namáhavá práce, pokud má smysl, tak se snad dá dělat, ale nesmyslná práce unavuje víc. My jsme ještě s bratrem Františkem vystupovali po večerech na krankenbau. On byl v tomto ohledu nadanější, měli jsme různé výstupy, on přednášel básně, možná, že jsme i zpívali, takže jsme vyfasovali ještě jednu takovou tu polívku navíc. Chtěl bych se ale vrátit k jedné věci, která mě vždycky fascinuje. Někteří navrátilci hovořili o tom, že vytvořili v Osvětimi nějakou odbojovou skupinu, která o cosi usilovala. K tomu bych chtěl říct, že jsem to prožil, a že nic takového neexistovalo. A když jsem byl po návratu některými lidmi vyzván, abych se přihlásil, tak jsem to odmítl s tím, že o ničem takovém nevím a ani nevěřím, že kdokoliv tam něco takového připravoval, že lidé ze sebe chtěli spíš dělat laciné hrdiny. Nevím, jestli jste se s tím taky setkala.

A.L.: Jistěže, nedávno o tom byl dokonce seminář.

H.G.: Já bych je rád viděl, ty odbojáře. Každej koukal, aby pro sebe urval co možná víc jídla, aby přežil. Jediný, kdo byl na úrovni, byl Sláva Lederer. Sláva Lederer byl můj blokový. Pocházel z okolí Plzně a znal moje rodiče. I jako blokový byl na úrovni. Dokázal se proti esesákům takovým docela šikovným způsobem postavit. A když uprchl, nevím, jak to historie zaznamenala, když jsme stáli ty apely atd. Byl to člověk na úrovni a musím říct, že v květnu 1945, když jsem se s bratrem vrátil z Terezína, že to byl první člověk, kterého jsem v Praze potkal. A informoval mě o všem, co udělal, ale bylo to marné, nikdo mu nevěřil. On pak později dělal, dá se to tak říct, trhovce. Jezdil a prodával. Byl to člověk na úrovni, přestože neměl, alespoň si myslím, žádné zvláštní vzdělání. Tím, že vyrostl někde v Sudetech a mluvil dobře německy, tak byl dobrý partner.

A.L.: Pan doktor Herrmann, který byl taky u něho na bloku, mi říkal, že to byl zpravodajský důstojník.

H.G.: Je to možné, nevím. Ale byl to v každém případě člověk velice odvážný. To byly asi nejdůležitější věci z Birkenau. Zažili jsme likvidaci zářijového transportu a během našeho pobytu přišel ještě další transport z Terezína, bylo to myslím, v květnu. V té době přišli naši přátelé a myslím, že si už nemohou tak naříkat jako my, že jsme se jim jako „staří mazáci“ nesnažili pomoci. Nevím, jestli všichni, ale já mluvím ze své zkušenosti, myslím si, že jejich příchod byl podstatně lépe zorganizován. A pak jsme všichni prošli selekcí a nevím už, jestli to bylo v září, kdy jsem byl s bratrem Františkem a se všemi přáteli zařazen do transportu, který byl poslán do Německa, do Schwarzheide. Tam, kde byl taky Jirka Lom a jiní. Matka také prošla selekcí a byla někde se ženami, nevím přesně kde, ale byly v několika táborech. My jsme pak přišli do Schwarzheide, tam byla těžká, namáhavá práce, byl tam těžký život. Ale bylo to tak trošku lepší než v Osvětimi, byl to pracovní tábor, nebyla to Osvětim. Měl jsem zase štěstí, že jsem byl na jednom pokoji s dobrou partou, a to je vždycky to nejlepší, co může člověk ve špatných dobách mít.

A.L.: Jak tábor vypadal, kde jste bydleli?

H.G.: Byli jsme v táboře, kde byly baráky, které byly rozděleny na pokoje, takže kromě rozdělení do baráků, jsme byli rozděleni na pokojích. Byly tam palandy, nevím přesně, kolik nás bylo na pokoj, snad deset dvanáct, možná víc. Tam jsme prožili některé hrůzostrašné věci, nálety a také náš tábor byl zasažen. Nakonec, na jaře 1945, nás čekal pochod smrti. Tábor Schwarzheide byl v oblasti, které se říká Lužické Srbsko, ale žádné Srby nebo Lužičany jsme tam nepoznali, byli to Němci a pochod smrti se táhl právě touto krajinou. Šli jsme několik dní, nevím přesně kolik, s nějakým přenocováním v různých haldách a podobně a skončili jsme ve Varnsdorfu, kde jsme dva nebo tři dny bydleli v opuštěné tovární hale. Tam už to bylo se stravou velice obtížné. Jednou nás vyhnali na fotbalové hřiště, abychom se napásli, lépe řečeno, sbírali jsme kopřivy, ze kterých nám, pak uvařili špenát nebo polívku. Pak nás naložili na vagóny a odvezli po trati Varnsdorf – Česká Lípa – Terezín. Když jsme odcházeli z Osvětimi, měla naše skupina tisíc mužů a do Terezína se nás vrátilo sto. Ještě cestou mnozí zahynuli. Známá je scéna z České Lípy, kde snad je i hromadný hrob.

A.L.: Ano, ten jsem tam našla.

H.G.: Tak to jsem všechno zažil. Poslední část transportu byla dost otřesná. Byli jsme v otevřených vagónech, pršelo a stáli jsme po kolena ve vodě, když někdo upadl, tak byl považován za mrtvého a vyhodili ho na tu hromadu. Já jsem byl naštěstí v dobrém stavu, můj bratr ve velmi špatném, ale myslím, že jsem ho zachránil. Přišli jsme do Terezína a byli jsme najednou svobodní, volní. Převzal nás Mezinárodní červený kříž, byli jsme odvšiveni a dle možností jsme se mohli vrátit každý domů. S bratrem jsme to udělali snad hned druhý den, nás stav byl takový, že jsme nemuseli jít do nemocnice. Tak skončila naše anabáze. Bratr se vrátil do Plzně, já zůstal v Praze. V Praze jsme se pak oba zase sešli, protože do Prahy přijel i bratr, který tu pak absolvoval hereckou školu u E. F. Buriana. Maminka se, podle různých známých, dožila osvobození, ale zemřela pak na tyfus v nějakém lágru u Hamburgu, zřejmě v Bergen Belsenu. Ale až po květnu 1945. Někteří synové jeli pro své rodiče, ale my jsme bohužel nebyli v takovém stavu, abychom se mohli vypravit ji někam hledat. Otec byl mrtev již od roku 1942, bratr Karel také. A matka, nevím, jestli byla schopna záchrany, zahynula tam. To byla naše historie. My jsme pak oba žili v Praze.

A.L.: Jak pokračoval váš život? 

H.G.: Já jsem nejdřív vystudoval Vysokou školu obchodní a bratr dělal divadlo. Z divadla přešel na novinařinu a pracoval v různých novinách. Nejdřív dělal různé reportáže, ale později pouze filmového kritika. Byl nejdřív šéfredaktorem Kina, ale po 68. roce mohl dělat pouze redaktora. To snad dělal až do konce svého života. Já jsem Vysokou obchodní nedostudoval, protože už jsem neměl prostředky, takže jsem nastoupil do zaměstnání. Mám šest semestrů Vysoké školy obchodní a pracoval jsem v Československých aeroliniích a v Pan American. Po 48. roce jsem musel odejít a dělal jsem v různých zaměstnáních. Poslední léta, než jsem šel do důchodu, jsem byl v Mototechně. Ale kromě zaměstnání jsem čtyřicet let funkcionařil v golfu, v současné době jsem prezidentem České golfové asociace a dodnes jsem velice aktivní, mohu říct, že jsem známý po celém světě.
Ke konci svého vyprávění bych chtěl ještě poděkovat svým přátelům, kteří byli se mnou. Všichni žijí v zahraničí. Musím říct, že celou dobu se mnou udržovali styk a snažili se mi pomáhat. Ta opora byla velice důležitá. V roce 1964 jsem byl na pozvání v Americe a pokud bych na tom byl zdravotně dobře, mohl bych jezdit každý rok. Byl jsem všude možně, v Kanadě, v Jižní Americe, všechno na pozvání mých kamarádů.

Konec kazety 234  Hanuš Goldscheider   

***********************************************************************
Od dětství rád fotím, v Praze jsem i měl černou komoru, vyvolával jak fotky, tak i filmy, a také retušoval. Počítače už desítky let umožňují udělat s fotkami možné i nemožné, ale tady jsem Hanuše jen příležitostně vyfotil při rodinné návštěvě a fotky se ani netknul. Proč bych to také dělal?!

Hanušovi je tu kolem 75 let a vyzařuje z něj tak ohromná síla, odhodlání, nezlomnost a integrita – vše, co mu zachránilo za války život, a ještě ho on sám dokázal zachránit mému tátovi. Jeho výraz nepotřebuje nijak zvýraznit, a stejně tak nepotřeboval Hanuš nijak dohánět sílu své osobnosti.
Tolik lidí se o to snaží, často za cenu přílišné suverenity a arogance, Hanuš to neměl ani v nejmenším zapotřebí, a byl nesmírně populární i při svém občasném sarkasmu i kritice až pohrdání vším, co si to zasloužilo.

Když se mezi bratry dělila něha, vyšlo jí mnohem více na mého tátu, a Hanuš pobral o to více ne snad tvrdosti, spíše už zmíněné nezlomnosti a odhodlání.

Jako životní vzory se oba ohromně doplňovali – a oba také vzpomínali na nejstaršího Karla jako na vzorového staršího bratra. Holocaust byl neúprosný a tak mi Karla, ani už nikoho dalšího z velké rodiny, nebylo dopřáno poznat. Můj táta a Hanuš mi to, když už to jinak nešlo, vynahradili, jak mohli.
Nikdy nezapomenu!

 

TOPlist