Bratři Goldschiderové

 

 


 

 Wikipedie František Goldscheider  Hanuš Goldscheider 

 

Kurturní život v Terezíně František Goldscheider 

 

Rozhovor s Alexanderem Goldcheiderem synem Františka

 

Nina Zvjagina Goldscheiderová ( Hrubin Jobová noc )  matka Alexandera Goldscheidera 

 

Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého, 
kolikrát vytrhli tě z něho, 
že oprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů.
-----
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený, 
v úvozu nebes pohozený, 
ty nejsi ztracen poprvé.
Kolikrát vlast, když tma ji štvala, 
řeménky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!

 

                                                          Upravená Alexndrem Goldscheiderem ( synovec )                        


Nina Zvjagina Goldscheiderová ( herečka ) manželka Františka Goldscheidera 

 Nina Zvjagina Goldscheiderová

Vzpomínka Saši Goldscheidera na Maminku

Dnes je to rok, co zemřela moje maminka.

Měla velmi jednoduchý životopis: jedny rodiče, kteří ji, bohužel, milovali méně, než si přála, jedno zaměstnání, Burianovo divadlo Na Poříčí, které s přibývajícími lety ze svého více než půl stoletého tamějšího působení měla naopak méně a méně ráda ona. Měla také jedno manželství a jediné dítě, obé milovala nade vše, ale nestačilo to: táta od ní odešel v jejích pětačtyřiceti, v roce 1969, zůstali sice přáteli, ale jak táta, tak já jsme v roce 1981 emigrovali. Dožila se dlouhých 94 let, ale s velmi střídavým pocitem štěstí a naplnění.

Vychovávala ji její babička, se kterou měly nádherný vztah, jen předčasně a krutě zemřela na rakovinu žaludku. V 16 letech se máma dostala do herecké školy divadla D39 k E. F. Burianovi a byl to pro ni sen, který se stal skutečností. Netrval dlouho, protože Burian byl v roce 1941 zatčen a do konce války vězněn v koncentrácích. Po téměř zázrakem přežité válce se opět k divadlu vrátil, a koncem roku 1946 se v něm zjevil jako elév jiný přeživší, vyzáblý melancholický mladík s nezvyklým příjmením a pro mámu i vším ostatním, František Goldscheider, můj budoucí táta. Na Silvestra spolu začali chodit. Přestože byl po létech v koncentrácích ve špatném zdravotním stavu, byl v roce 1948 odveden na vojnu, naštěstí do Armádního uměleckého souboru, kde si nicméně překřičel hlasivky, měl operaci a do divadla už se nikdy nevrátil. Stal se novinářem a zůstal jím pro zbytek života.

Narodil jsem se jim 22. 6. 1950, rok před tím dostali malý byt ve Zlatnické ulici, pár set metrů od divadla, a nemohli být šťastnější. O pár let později se ale stali Židé trnem oku pro změnu komunistickému režimu, byl zavřen tátův bratr Hanuš, vše kulminovalo ohavnými Slánského procesy a pro mého tátu se zhroutila víra v lepší poválečný svět. Sám pronásledován nebyl, ale pár let byl psychicky i fyzicky na dně a bylo na mámě, aby ho, tak říkajíc, držela nad vodou. V roce 1956 jsem začal chodit do školy, učil jsem se i na klavír, na který máma sama tak ráda hrávala, vše se postupně normalizovalo a zlepšovalo, až najednou v roce 1959 nečekaně a podezřele zemřel E. F. Burian. Máma byla v šoku, ale během několika let se divadlo opět stabilizovalo a začala nova éra s výtečným režisérem Karlem Novákem a řadou skvělých herců, kterými se obklopil. Začala i mému tátovi, který se stal šéfredaktorem Kina a v televizi prorazil s úžasným seriálem Malá filmová historie a i řadou dalších programů. Žili jsme tak šťastně, jako to jen bylo možné, sice stále v malém, tmavém bytě, protože naši neměli čas ani myšlenky na výměnu, ale v životě nás všech byla šedesátá léta s každým přibývajícím rokem idylická.

Bohužel generaci mých rodičů historie ČSSR nepřála, a po německé okupaci, válce, převratu v roce 1948 a útrpné první polovině 50. let, přišla další rána, srpnová invaze v roce 1968. 
Pro mámu to byla jedna rána za druhou. Já odešel se svou studentskou láskou Irmou do New Yorku, odkud jsme se sice v červnu 1969 vrátili, ale táta odešel od mámy na podzim téhož roku a nevrátil se nikdy. Ještě, že přišly jiné vítané přírůstky, naše děti Kryštof 6. 10. 1969 a Líza 24. 9. 1975. Žili jsme s Irmou nedaleko mámy, starali se o ni, jak jsme mohli, a vlastně opět vše zase dobře šlo.

Jen jsme tíže a tíže nesli normalizaci a když začala tátu i mne otravovat StB, tak byť jsme se jejímu tlaku ubránili, začal jsem mít pocit, že ztrácíme kontrolu nad svými osudy a v roce 1981 jsme jak já s rodinou, tak i táta se svou, emigrovali.

Ne, že bych to nebyl tisíckrát zvažoval, ale viděl jsem to jako jedinou možnou cestu pro svobodný a důstojný život především pro naše děti a také své bratry Filipa a Tomáše z tátova druhého manželství, kteří jsou, dle tátova hesla, stejně staří jako moje děti – jak to jednou hezky formuloval: ‚když ty mi budeš dělat vnoučata, tak já tobě sourozence!‘

Moje máma vyrostla v rodině ruských emigrantů a když jsme se jednou dotkli tématu mé možné emigrace, měla prozíravější a moudřejší radu, než jsem si byl ochoten připustit: 
‚Pro první generaci je to ztráta a děti za to nejsou nikdy vděčné.‘

Člověk ale musí emigrovat s bezmezným optimismem a vírou v lepší. Musí také doufat, že ti, u kterých nemá jinou možnost, než nechat je za sebou, se s tím vyrovnají, zůstanou zdrávi, a brzy i často je znovu uvidí. Je to mohutný a riskantní krok do neznáma.

Co moje máma tehdy nedořekla, možná proto, že to neočekávala, bylo, jak strašná by to pro ni byla rána. Jediné, proč si to tolik nevyčítám je, že za námi naštěstí začala brzy jezdit, brali jsme ji s sebou na naše dovolené a když jak ona, tak rodiče mé ženy Irmy rekapitulovali své životy, tak každoroční 3 měsíce, který s námi pravidelně každý strávil, pro ně byly jedny z nejkrásnějších v životě.

Všichni naši rodiče s přibývajícím věkem shledávali cesty za námi méně a méně snadné, ale tou dobou už byla dávno Sametová revoluce a jezdili jsme o to více za nimi. Nejen my, ale i naše děti a dokonce jejich děti. Tak či onak ale bylo stáří každého z nich těžší a těžší. Postupně už neměli sílu dostat se ani za námi, ani z bytu, a nakonec ani z postele. První zemřel tak předčasně můj táta v emigraci ve svých 66 letech, pak Irminy rodiče a loni moje máma.

Mám čisté svědomí, že jsem se o ni už od svých 19 let staral tak, jak jsem jen mohl, skutečně nemálo, a kdybych to byl nedělal, tak si vůbec neumím představit, jak by byla přežila. Neméně obdivuhodně se o ni starala moje žena Irma, ale přes to, když na mámu myslím, stejně jako na tátu, a to každý den, tak s esencí smutku a pochyb, zda to nešlo přece jen lépe, pokud ne vůbec jinak.

Mámě tolik chyběla láska obou rodičů, chtěla mi ji dát o to více, ale z nepochopitelných důvodů byla zbytečně přísná. Viděli a věděli to s nelehkým srdcem snad všichni, včetně mě, byť to mělo pro mě i ty výhody, že na mne byli o to hodnější. Počínaje mým tátou, který byl ztělesněním laskavosti a něhy. Nikdy jsem o lásce své mámy nepochyboval, ale náš vztah byl, bohužel, z mé strany v dospělosti trochu obdobný: udělal jsem pro ni vše, jen jí, obávám se, nedokázal v jejím stáří projevit tolik lásky, kolik si přála, a po které já toužil v dětství. Nebyl v tom z mé strany sebemenší záměr, jen to opět z nepochopitelných důvodů nešlo. Strašně se v posledních létech trápila všemožnými zdravotními problémy a smrt už přišla jako vysvobození. Bylo pro mne tak bolestné ji vidět strádat, ale co bych za to dal, kdybych měl tu možnost vidět ji ještě alespoň jedinkrát, a říci jí naplno i opakovaně, jak jsem jí měl nade vše rád - a jak mi chybí.

Nina Goldscheiderová s Sašou syn

Manželé Goldscheiderovi Nina a František v pražské Zoo 20. 9. 1947

František Goldscheider Nina Goldscheiderová a syn Saša 

František Goldscheider 

 František Goldscheider ( bracha Hanuše Goldscheidera ) 

Narození
6. dubna 1924
Plzeň
 Československo 
Úmrtí
14. ledna 1991(ve věku 66 let)
Frankfurt nad Mohanem
 Německo
 
Místo odpočinku Nový židovský hřbitov na Olšanech
Povolání novinář,

 

filmový historik, scénárista a moderátor

Narodil se v Plzni, kde kvůli svému židovskému původu nemohl od roku 1939 pokračovat ve

studiích na klasickém gymnáziu, v lednu 1942 byl deportován do Terezína, v prosinci 1943

do Osvětimi, o rok později do Schwarzheide (jeden z pobočných táborů Sachsenhausenu), odkud

se na sklonku války vrátil pochodem smrti do Terezína. Vyvraždění jeho rodiny - přežil pouze

bratr Hanuš Goldscheider - a miliónů dalších ho vedlo k přesvědčení o potřebě nového

politického systému a proto bezprostředně po osvobození vstoupil do Komunistické strany

Československa, ze které byl v roce 1969 pro svou účást v Pražském jaru 1968 vyškrtnut.

Vystudoval dálkově filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1954-

59, PhDr. následně v roce 1968). Už v koncentračních táborech dle možností psal, recitoval a

hrál divadlo a v roce 1945 nastoupil jako elév do herecké školy E. F. Buriana, kde také hrál v

Burianově divadle D46 a D47 pod jménenem František Gorský. Během vojenské služby v letech

1948-9 byl hercem, recitátorem a konferenciérem v Armádním uměleckém souboru Víta

Nejedlého (AUS), ale po zranění hlasivek už nemohl na pódiích vystupovat. Hned po válce

paralelně publikoval, ponejvíce o filmu, a tak od roku 1949 přešel na novinářskou dráhu, nejprve

v Haló - Nedělních novinách (1949-50), dále v týdeníku Květy (1951-55), ve Světě v

obrazech (1956-60) a konečně od roku 1961, kdy se stal šéfredaktorem čtrnáctideníku Kino, se

mohl soustředit na svou životní specializaci, film. Hojně publikoval v tisku a Československém

rozhlase, byl spoluautorem almanachů Film 61 a Film 62, editorem ročenek Magazinů Kina 1965-

1970. V letech 1962-69 uváděl v Československé televizi populárně-naučný seriál Malá filmová

historie, jehož byl také vůdčím spolutvůrcem a scénáristou, a dále současně nebo střídavě

režíroval, uváděl a byl scénaristou více než stovky televizních filmových pořadů. V 60. letech byl

také porotcem většiny evropských filmových festivalů, byl neúnavným propagátorem

československé filmografie a zastával v tomto směru i řadu funkcí, jako například předseda

Celostátního výboru Klubu přátel filmového umění (později Československá federace filmových

klubů), předseda Klubu filmových novinářů a další.

Zatímco v 50. letech unikl pronásledování a přes své levicové přesvědčení se snažil jako straník

nijak neangažovat, účastnil se v roce 1968 aktivně reformního procesu; krátce po nástupu

normalizace byl proto zbaven všech svých pozic, zůstal nicméně jako řadový redaktor v

časopisu Kino a snažil se publikovat pod různými pseudonymy, nejčastěji jako František Hromek.

TV seriál Malá filmová historie bez jeho účasti nepokračoval, ale kolegové filmoví historici Myrtil

Frída a Karel Čáslavský mu umožnili, aby se jako spoluautor tajně podílel na řadě dalších

televizních seriálů jako Komik a jeho svět, 52 komiků a spol., Nesmrtelné stíny a Kino mého mládí.

V roce 1981, naplněn deziluzí z normalizace a nevírou v budoucnost jakéhokoliv systému pod

vedením KSČ, emigroval do Frankfurtu nad Mohanem v NSR, kde mj. přednášel o filmu na

tamější Universitě Johanna Wolfganga Goetheho, přispíval do rozhlasového vysílaní Svobodné

Evropy, BBC a tisku. Zemřel na leukémii, pochován je na Novém židovském hřbitově na Olšanech v Praze.

 

Hanuš Goldscheider 

Hanuš Goldscheider 

Dnes je v různých grafických programech možné pozměnit fotografie až k nepoznání, povětšinou s cílem vyretušovat problémy a vylepšit fotografované: tu lze ubrat, jinde přidat, zeštíhlit, zaoblit, protáhnout, omladit – ve skutečnosti si fotografové často stěžují, že už dávno nestačí udělat věrné portréty, a nároky klientů na retuše převažují čas strávený fotografováním. Ne, že bych sám třeba nedokázal umýt na fotkách děti, pokud se to nestihlo před focením, nebo přidat zdravou barvu těm, kdo se nedostali na slunce, nebo se mu brání. Ale jedno je, myslím, nemožné: dodat hloubku výrazu, ať už tam, kde se to nepovedlo při focení, nebo kde se jí v principu nedostává. U mého strýce Hanuše žádný takový problém nikdy nevyvstal: z náhodné fotky při rodinném setkání před 20 lety vyzařuje taková intenzita, kterou žádný software nedodá. 

It is dead easy to touch up photos these days, in fact it is hard not to succumb to the temptation being offered by every conceivable program. My professional photographer friends complain that gone are the days of just taking portraits, as now nearly everybody expects to be variously improved as part of the parcel. Not that I could not rectify various faults myself, get rid of blemishes on old photos, add a bit of colour, etc., whilst preserving authenticity. But I find one aspect impossible: to add depth of expression where it failed to be captured during photographing, or where no photo could inject it into a its subject. No such problem with my uncle Hanuš – a truly casual photo from a family reunion 20 years ago emanates so much intensity that no software could ever provide.

fotka a text převzat ze facebooku a profilu Alaxandera Goldscheidera ( synovce Hanuše Goldscheidera ) 

Bratři Goldscheiderové 

 Karel, František a Hanuš Goldscheiderové 

Tuto fotku jsem našel na Facebooku od Alexandra Goldscheidera, syna od Františka ( uprostřed )  

Alexander Goldscheider synovec Hanuše Goldcheidera prvnního prezidenta Československé Golfové Federace a po roku 1990 prezident České Golfové Fedrace 

Školní fotka 

Druhý z leva  je Jiří Fürst a druhý z pravé strany v horní řadě je Alexander Goldscheide 

Tuto fotku mě Alexander Goldscheider poslal a napsal mě k ní toto 

Milý Tomáši,

Díval jsem se s dojetím na Vaše stránky, kde mluvíte o bratrech Goldscheiderových, tj. mém tatínkovi a jeho bratrech. Je to od Vás velmi velkorysé o obětavé. Jen zmíněný Karel Goldscheider je někdo jiný: můj strýček Karel se narodil 30.11.1919 a zemřel 6.2.1942 v Mauthausenu – můžete to, prosím, opravit. Moje sestřenka Renée (Renka nebo Rena) je ročník 1953, ale možná ji potěší, když tam zůstane jako ročník 60. A konečně ještě jedna informace mě zaujala:  do základní školy se mnou chodil do třídy Jiří Fürst, který před několika lety zemřel. Na přiložené fotce je v horní řadě, druhý zleva. Pokud si vzpomínám, neměl tátu – buď mu brzy zemřel, nebo žil jinde. Jirka bydlel s mámou v Biskupském dvoře, a po roce 1965 jsem s ním ztratil kontakt. Že by to byl ten samý Jiří Fürst? Já sám jsme mimochodem na fotce také v horní řadě, ale druhý zprava.

Asi po týdnu jsem zavolal Olině Fürstové, proč se mě neozývá na můj e-mail a Olina mě řekla, že už v rozhlase skončila a šla do důchodu. Tak jsem se jí optal, jestli je pravda, že Fürstovi bydleli na Biskupském dvoře a Olina mě potvrdila, že ano a že se potom přestěhovali na Vinohrady do Písecké ulice. Tak jsem to Alexanderovi Goldscheiderovi napsal a on jen stručně reagoval : Jak je svět malý 

 

Alexander Goldscheider

 

Alexander Goldscheider Requiem, Terezin  hudba 

Terezín: Hudba 1941–44

Druh alba kompilační album
Vydáno 1991
Délka 56:16 a 58:23
Vydavatelství Romantic Robot
Producent Alexander Goldscheider
 

 je dvoj-CD s hudbou napsanou židovskými skladateli v koncentračním táboru Terezín během druhé světové války.

Obsahuje hudbu Pavla Haase, Gideona Kleina, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna. Haas, Krása a Ullmann byli zavražděni v koncentračním táboru Osvětim v roce 1944, Gideon Klein v koncentračním táboru Fürstengrube v roce 1945.

Dvoj-CD, které produkoval Alexander Goldscheider a bylo vydáno v roce 1991, bylo první svého druhu a v dalších desetiletích ho následovaly desítky projektů a produktů s hudbou z holokaustu.

CD 1: Komorní hudba

 

"Sonata for Piano" (Gideon Klein)

  • Piano by Varda Nishry

    1. "Allegro Con Fuoco" – 5:15

    2. "Adagio" – 3:06

    3. "Allegro Vivave" – 2:32

"Trio for Violin, Viola and Cello" (Klein)

  • Performed by the Czech String Trio

    1. "Allegro" – 2:13

    2. "Lento – Variations on a Moravian Folk Theme" – 7:17

    3. "Molto Vivace" – 3:12

"String Quartet No.3" (Viktor Ullmann)

  • Performed by the Kvarteto Martinů

    1. "Allegro Moderato" – 4:14

    2. "Presto" – 3:26

    3. "Largo" – 2:54

    4. "Allegro Vivace" – 2:22

  • "Piano Sonata No.6" (Ullmann) – 12:42

    • Piano by Emil Leichner

  • "Tanec" (Hans Krása) – 6:27

  • Performed by the Czech String Trio

CD 2: Písně a opera

 

  1. "Brundibár (Children's Opera in Two Acts)" (Krása) – 25:22

    • Performed by the Bambini Di Praga Choir and the Filmový Symfonický Orchestra

    • Chorus master: Bohumil Kulínský

    • Conductor: Mario Klemens

    • Libretto: Adolf Hoffmeister

Songs (Ullmann)

  • "Mezzo-soprano vocals by Emilie Berendsen and piano by David Bloch

    1. "Abendphantasie (An Evening Phantasy)" – 4:54

    2. "Immer Inmitten (Ever In the Midst)" – 2:35

    3. "Drei Jiddische Lieder (Three Yiddish Songs)" – 10:55

    4. "Little Cakewalk" – 1:15

Four Songs on Chinese Verse (Pavel Haas)

  • Bass vocals by Karel Průša and piano by Jiří Pokorný

    1. "Zaslechl Jsem Divoké Husy (I Heard Wild Geese)" – 2:19

    2. "V Bambusovém Háji (In a Bamboo Grove)" – 2:09

    3. "Daleko Měsíc Je Domova (Far Is the Moon of Home)" – 4:44

    4. "Probdělá Noc (A Sleepless Night)" – 3:14

 

Alexander Goldscheider (* 22. června 1950 Praha) je v Anglii žijící český hudební skladatelproducentkritikdiskžokej, majitel počítačové a hudební společnosti Romantic Robot.

Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PhDr.1975, Analýza kompletní tvorby The Beatles). Původně pracoval jako hudební kritik, publicista a diskžokej (hudební programy v Čs. rozhlase, divadlech a klubech), později skládal písně (např. pro Evu PilarovouHanu HegerovouKarla Černocha, aj.), produkoval LP desky Supraphonu, (např. Nadi UrbánkovéMartina KratochvílaVěry Špinarové aj.). Pod jménem Odysseus od roku 1977 nahrával na syntezátory vlastní skladby na deskách Pantonu, Supraphonu, pro rozhlas, televizi a filmy.

 

Od roku 1981 žije v Anglii, kde nahrál dvě LP alba pro Red Bus Records Themes for a One Man Band Vol. 1 & 2, točil také pro BBC rádio a televizi. V roce 1983 založil společnost Romantic Robot, která vydávala software (např. Music TypewriterWriggler) a hardware (např. MultifaceVideofaceMultiprint) a vyrábí webové stránky. V roce 1991 produkoval a vydal dvě CD, jejichž hudba byla zkomponována v koncentračním táboře v Terezíně – Terezín: Hudba 1941–44. V roce 2003 vydal desku vlastních skladeb se Smíšeným sborem Pavla Kühna Stabat Mater a v roce 2006 další s názvem Píseň písní (The Song of Songs). Britská gramofonová společnost Little Beat Different vydala v červnu 2018 jeho vinylovou LP desku.

Ave Maria (Alexander Goldscheider)

Ben Goldcheider pravděpodobně  je syn Alexandra Goldcheidera synovce Hahuše Goldcheidera 

Ben Goldscheider and NHYO playing Mozart's Horn Concerto No. 4 in Eb

Alexanser Goldscchejder synovec Hanuše Goldscheidera 

 Nickie Goldscheider snacha Alexandera Goldscheidera a matka Benjamina Franka Goldscheidera 

Alexander Galdscheider mě na Facebook napsal toto  

Benjamin Frank Goldscheider je ve skutečnost nejstarší z mých 7 vnuků (další jsou Louie, Freddy, Zach, Harry, Rafa a Caspar). Jeho táta Kryštof (můj nejstarší syn) je violista, máma Nickie houslistka.

Životopis (biografie) / Informace: 

Phdr. František Goldscheider

Narozený v Plzni 6. 4. 1924. (Československo)
Zemřel 14. 1.1991 (Frankfurt nad Mohanem - SRN)

 

Filmový kritik a publicista, šéfredaktor Časopisu Kino.

František Goldscheider v období druhé světové války prošel jako mnoho jiných lidí tragickou zkušeností, když se seznámil s prostředím koncentračního tábora, což se promítlo i do jeho dalšího životního osudu, kdy ne vždy se podřizoval tomu, s čím ,,daná vrchnost” přicházela. 

Těsně po druhé válce počal působit jako novinář v časopise ,,Svět v obrazech”, který vycházel jako list tehdejšího ministerstva informací. První kritiky a články o filmové tvorbě počal publikovat v denním tisku (Haló-Ranní noviny, Mladá fronta, Práce) a v letech 1955-1959 studoval na FF UK v Praze. (1961). Dané období bylo charakterizováno pořádáním festivalů československého filmu (Banská Bystrica -1959, Ostrava 1960, Plzeň 1961, Košice 1962) a také neblahou zkušeností z banskobystrické konference, kdy filmová kritika zanechala filmové režiséry ,,na holičkách”, když se podřídila ideologickému diktátu. 

Dva následující roky byly ve znamení úsilí vybojovat si prostor pro svobodnější diskusi. Situace v tehdejší filmové publistice se pozvolna uvolňovala (např. A. Žalman se stal šéfredaktorem časopisu Film a doba) a otevíraly cesty k tomu, že filmová kritika bude hrát jinou roli, než-li tomu bylo dosud, nebude pouze převodovou pákou kulturní politiky KSČ. 

František Golscheider se v roce 1961 stal šéfredaktorem časopisu Kino a spolupracoval na Filmových ročenkách – Film 1961 a 1962. Tato zkušenost ho vedla k poznání, že je zapotřebí, aby časopis Kino byl přeměněn tak, aby se stal působivějším a přitažlivějším pro širší obec čtenářů, než-li tomu bylo dosud… 

Obdobně tomu bylo i u vzniku ročenek Magazínu Kina, které neměly plnit roli sborníku odborných teoretických prací filmových publicistů, ale představovat formou reportáže či zpravodajství svět filmu a tehdejších filmových hvězd. V období šedesátých let se František Goldscheider počal spolupracovat s Československou televizí – jako spoluautor se podílel na vzniku seriálu – (Malá filmová historie – 1962-1967). 

Publikoval v řadě časopisů – Film a doba, Květy, Svět v obrazech, Signál, Záběr aj. V letech 1968-1969 se spolupodílel na demokratizačním procesu v Československu, což vedlo v roce 1970 k jeho odvolání z funkce šéfredaktora časopisu Kino.

Mohl sice nadále spolupracovat s televizí – kdy se podílel na seriálu Komik a jeho svět (1980-1981), ale tlak ze strany státních orgánů natolik zesiloval, že se v roce 1981 rozhodl pro odchod do SRN. Zde vykonával úřednické povolání, působil také jako lektor a historik dějin filmu, když přednášel na německých universitách. 

Jako novinář spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a s časopisem Reportér/Polygon, který v zahraničí vydával exilový novinář Vladimír Škutina. V roce 1991 v něm česká filmová kritika ztratila jednu ze svých výrazných osobností.

Šifry: F.H., F.G., Ge.

Bibliografie:

František Goldscheider. Umělci nechte si okénko! aneb IV. festival československého filmu. Filmová ročenka. 1962, s. 68-72.
František Goldscheider. Malá abeceda herců/jednou trochu jinak/. Magazín Kina 1979, Panoráma, s. 246-255.

Filmografie: 

• Malá filmová historie (1962-1967)
V:Československá televize
Žánr: Poučný seriál (Dějiny kinematografe)

• Komik a jeho svět (1981)
V: Československá televize
Žánr: Filmová groteska a její představitelé

Literatura: 

Kdo je kdo v Československu. I.díl (A-J). Připravila dokumentační redakce ČTK. (kolektiv publikační skupiny). Hlavní redaktor: Dr. Václav Brož; redakce slovné části dr. Olga Slušná. Praha: 1969.
Kunc, J.: Česká literární bibliografie. 1945-1963. Díl. I. A-M. Praha 1963.
Tomeš a kol. Český biografický slovník XX. století. A-J. Paseka, Pavel Meissner, 1999.
Vopravil, J.: Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře. SPN, Praha: 577.


Zpracoval: POlYEKRAN

Karel Goldscheider

(1919 - 1942) 


narození: 30. 11. 1919
úmrtí: 6. 2. 1942, Mauthausen
zdroje: Seznamy sestavené v roce 2001 Radovanem Koderou na základě Terezínských pamětních knih a dalších pramenů (oddělení holocaustu Židovského muzea v Praze, archiv Památníku Terezín, archiv Státního muzea v Osvětimi a osobní rozhovory) poznámka: bydliště a zaměstnání označují stav těsně před deportacemi v lednu 1942.

 

Alexander Goldscheider 3 years ago

text: Pavel Kopta hudba: Alexander Goldscheider
Kategorie

Hudba v tomto videu

Další informace

Skladba Pojd dal !

Umělec  Hana Hegerova

Album Lasko prokleta

Licence udělena YouTube:

Supraphon a společnosti vlastnící hudební práva (1)
 
@Buzz Já naopak děkuji, že jste písničku dali na youtube! Jako dodnes si pamatuji, jak jsem za Hanou Hegerovou poprvé přišel domů, bydlela tehdy v "hereckém domě" v Dejvicích s celou řadou dalších slavných lidí, klavír měla v ložnici, a na posteli ležela černá škraboška na spaní. S melodií mě poslala za Pavlem Koptou, kterému přede mnou zavolala, aby si ji hned poslechnul, a tak jsem rovnou jel do jeho ne příliš daleké vily. Bylo mi 24 let, oba byli nanejvýš laskaví a plní nadšení, a jen ta provokující černá škraboška jako by mi říkala, zda se mi to všechno nezdá. Ty písničky byly ve skutečnosti dvě a Pavel otextoval během týdne obě, ale druhou, nazvanou Jízdní řády, nakonec Carmen, jak se Haně Hegerové říkalo, nenazpívala. Pojď dál je z krásné LP desky Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty. Produkoval ji tehdy "ostravský" Miloš Zapletal, už v té době ohromně profesionální a o nic méně milý, a většinu nahrávek ideálně doprovázel Jan Hrábek se svým orchestrem Pražské smyčce. Honza byl stejně tak profesionální, zkušený a velkorysý, hodně jsem se od něj naučil, ale jako bývalému dirigentu Holiday on Ice mu celá řada lidí jak záviděla, tak nepřála, a rozhodně si to nezasloužil. Emigroval dva roky po mně, 1983, do Švýcarska, kde v 58 zemřel na rakovinu. Pavla Kopty jsem si nesmírně vážil, byl o generaci starší a jako mladému klukovi mi přišlo, že alespoň o 3 generace uvážlivější a moudřejší. Carmen se jeho text Pojď dál velmi líbil, a když jsem jí ho poprvé u klavíru zazpíval zeptala se, zda mi bylo hned jasné, že Pavel napsal text o sobě. Byl jsem tehdy tak unešený, že mi bude písničku zpívat, že mi to, upřímně řečeno, tehdy ani snad nemělo čas dojít. Pavel nesl normalizační dobu velmi nesnadno, ale zatímco já jsem odešel v roce 1981 do Londýna, on zůstal dál, příliš spjatý se svou milovanou češtinou, kterou obohatil o stovky nádherných textů, z nichž mnohé zpívala stejně nádherně Carmen. Pavel Kopta zemřel ve stejných nespravedlivých 58 letech jako Honza Hrábek. Co bych za to dal, kdybych se třeba jen na chvíli vrátil do poloviny 70. let, se všemi se zase sešel a, jak zpívá Carmen v této písničce, šli jsem dál....

 

TOPlist