Tonder Ivo

         


          Poděkování Prokopa Sedláka Zde 

        Tonder Ivo 

Dne 16 dubna 2016 by se dožil Tonder Ivo 103 let. 

Narodil se 16 dubna 1913 Zemřel 4. Května 1995  

Jednoho dne jsem si prohlížel knížku, kterou jsem dostal jako dárek k výročí 85 let golf klubu Lisnice, kde jsem našel fotku, kde je Prokop Sedlák a Ivo Tonder, který předává talíř panu Vozkovi. Tak jsem Prokopovi Sedlákovi zavolal a ptal jsem kdo to je a Prokop Sedlák mě řekl,  že to byl bracha Hano Tondera. A na internetu jsem našel fotky video a tento článek. Tak jsem to vše poslal Prokopvi Sedlákovi a optal jsem se ho jestli to mám dát na moje stránky a Prokop Sedlák mě napsal . K tomuto výročí se ten článek i ty fotografie na Tvé stránky velmi hodí.

              

   

Ivo Tonder předává putovní putovní taliř vitězí Přeboru klubu 1992 Jiřmu Vozkovu st. 

Příběh odbojové skupiny

V okolí Valtic vedl převaděčský chodník odbojářů z Brna a okolí, později budou označeni jako Skupina Majerová a spol. Patřili mezi ně bratři Věroslav a Cyril Slámové ze Želešic, Miloš Procházka, Jaroslav Salajka, Božena a Věra Majerové, Drahomíra Strouhalová, Ludvík Svoboda a další.

Agent, který se skrýval u Boženy Majerové v centru města Brna se jmenval Tomáš Oliva, skutečným jménem Jan Brejcha. Po dramatické přestřelce v Brně se mu podařilo utéct do Rakouska. Spolupracoval s britskou zpravodajskou službou.

Jedním z nejdůležitějších úkolů odbojové skupiny bylo převedení letce RAF Ivo Tondera a později jeho manželky Jiřiny přes železnou oponu do Rakouska. Tondera převedl Salajka, manželku se odbojáři pokoušeli dostat do Rakouska několikrát, nakonec se to podařilo až podeváté, dne 3. září 1950. Manželé Tondrovi se nakonec shledali na Liverpoolském nádraží v Londýně.

Skupina Majerová a spol. bude nakonec prozrazena, všichni dostanou vysoké tresty vězení. Členem skupiny byl příslušník Bezpečnosti a komunista Leopold Doležal, který díky svým prefesním kontaktům poskytl kolegům klíčové informace. Zaplatí za to tvrdě: bude odsouzen k trestu smrti a popraven. Agent Josef Kafka, vlastním jménem Josef Kolísko, padl v přestřelce s příslušníky Bezpenosti.

Cestu přes hranice poblíž Valtic využívali především bratři Slámové. Zatímco Věroslav a další jeho příbuzní skončili ve vězení, Cyril Sláma se stal agentem britské zpravodajské služby, později byl přesunut do Anglie a nakonec zemřel v roce 1988 v africkém Zimbabwe.

Příběh

Jaroslav Salajka pochází z jižní Moravy, byl vyučený holič. Po válce jezdil s nákladním autem, vozil písek, později řídil autobus pro státní podnik ČSAD. Autobusem odvážel zájemce o útěk do ciziny k hranici americké zóny v Německu. Jenže jeho aktivity byly prozrazeny a pro Salajku si přišli. Dostal 14 měsíců vězení, skončil nejdříve ve vězení v Brně a později v pracovním táboře v Blansku.
Není to ještě tábor toho typu, který později začne režim ve velkém budovat na Jáchymovsku či Příbramsku pro stovky dalších a dalších politických vězňů.
Režim je zde přece jen volnější. Salajka v prosinci 1949 utíká. Podařilo se mu dostat za dráty, v noci tedy putuje, přes den se skrývá. Trápí ho zima. Ale není na útěku sám, přidává se k němu ještě další vězeň.
Vězeň, který má s útěky opravdu hodně zkušeností.
Ukryjí se oba a pak zamíří k hranicím.
Pomůže jim další spolehlivý známý Věroslav Sláma ze Želešic.
Salajka se s ním ale napřed sejde, aby domluvil podrobnosti nebezpečné cesty. Je rok 1949, hranice je už hlídaná, ale dá se překonat.
S trochou štěstí a zkušeností.
Domluvili se, že Sláma odveze oba uprchlíky k hranicím. Ví dobře, kam jet. Zavezl je do Valtic. Kousek za pohraničním městečkem měl vyhlédnuté místo, kde se dalo bezpečně přejít.
Oba muži měli štěstí.
Sláma je tam vysadil a vrátil se do Brna.
Muž, který se Salajkou utíkal z Blanska, měl být vlastně v té době už pět let po smrti.
Jmenuje se Ivo Tonder. Letec ze Západu. Jeden z těch, kteří na začátku války zachraňovali Británii.
Jenže byl 3. června 1942 sestřelen nad Kanálem a zajat. V zajetí myslí Tonder na útěk nepřetržitě.
Vždyť už po okupaci Československa utíkal přes Maďarsko, Jugoslávii do Sýrie, aby se později dostal do Francie a mohl bojovat proti Hitlerovi. Po pádu Francie se dostal do Anglie.
V zajetí myslí Tonder na útěk samozřejmě znovu. S dalšími spoluvězni se zapojuje do tragického Velkého útěku, který se zapíše do historie.
V noci z 24. na 25. března 1944 se věznění spojenečtí letečtí důstojníci pokusí útéct ze zajateckého tábora v Saganu v dnešním Polsku tajně vykopaným tunelem. Mezi zajatci jsou Britové, ale také Jihoafričané, Kanaďané, Australané, Poláci, Češi...
Netuší, jak smutně útěk skončí. Netuší, že se jejich kolegové při svých odhadech délky tunelu spletli. Byl krátký! Místo aby končil v lese, ukázalo se, že jeho ústí je v otevřené krajině dokonce poblíž jedné ze strážních věží. Přesto se rozhodli, že to risknou. Tonder jde s nimi. A také další dva Češi. Než Němci zasáhli, podařilo se dostat na svobodu 76 důstojníkům.
Hitler zuřil.
Nařídil, že zajatci mají být pochytáni tajnou policií (SD) a nemají být předáni zpět armádě. Jinými slovy: zavražděni. Promyšleně a tajně.
Bez ohledu na mezinárodní úmluvy.
Hned 26. března 1944 je dopaden Tondrův kolega, letec Arnošt Valenta. O pět dní později jej u blízké dálniční křižovatky zavraždilo komando gestapa. Spolu s dalšími devíti zajatci. Tonder bude utíkat do protektorátu. Zjistí ale, že hranice jsou dobře střeženy, a tak zamíří zase na sever do Štětína. Zkusí se dostat tajně lodí do Švédska. Nevyšlo to, míří zase na jih. Nakonec je dopaden ve vlaku do Liberce a skončí v pražském Petschkově paláci, sídle gestapa. A spolu s ním jeho příbuzní: Bratr Hanno s manželkou a jejími rodiči, maminka. Kdo z nich bude dalším Hitlerovým mrtvým?
Tonderovi mají štěstí.
Přežijí.
Po válce se Ivo Tonder oženil s českou příslušnicí WAAF – pracovnicí britských pomocných leteckých sil. Jiřina Ascherová působila za války v Británii jako radarová operátorka. V srpnu 1945 se s ní vrátil do osvobozeného Československa.
Netušil, že ze své země bude muset utíkat stejně jako nedávno ze zajateckého tábora. Komunistický režim ovládaný z Východu bude zuřivě pronásledovat všechny vojáky, kteří bojovali na druhé straně.
Když se rozhodl s manželkou pro útěk, byli dopadeni a skončili ve vězeních a pracovních táborech. Manželka v Plzni, později v Dlažkovicích, on v Blansku. Co ale s dětmi? Nakonec se o ně postarají příbuzní a známí.
A zkušený útěkář Tonder se mezitím dostane na svobodu.
I na Západ. Za pomoci Salajky později přejde hranice do Rakouska. Na Vánoce 1949 už je ve Vídni. Pak dorazí do Anglie, do svého budoucího domova, kde ostatně žije i bratr jeho manželky Zikmund Ascher.
Ale za železnou oponou zůstanou jeho žena a děti.
Tonder organizuje její útěk do Británie. Pomáhá mu Salajka, ten zase požádal o pomoc Majerovou. Majerová se měla vypravit do Prahy za právníkem Hanno Tondrem, bratrem nešťastného „velkého útěkáře“. Dovézt mu dopis se zprávou, že se musí připravit útěk Jiřiny Tondrové.
Bylo to na jaře 1950, na přelomu března a dubna.
„Salajka by s vámi rád mluvil,“ řekla Majerová.
Tonder odmítá. Hned nemůže, navrhuje druhý den.
„Sejděme se tedy někde v kavárně poblíž nádraží,“ navrhuje. Majerová mu vysvětlí, že Salajka z bezpečnostních důvodů do kavárny nemůže.
„Má obavu, aby ho někdo nepoznal,“ řekne.
Napíše mu adresu a vysvětlí cestu do svého bytu.
Hanno Tonder nakonec souhlasí.
Druhý den po poledni se muži setkají. Tonder Salajku popsal takto: V pokoji seděl mně neznámý muž ve stáří asi 30 let. Vyšší postavy, asi 178-180 cm vysoký, dobře rostlý se širokými rameny, útlý v pase a v bocích. Vlasy měl tmavě kaštanové, vlnité, dozadu sčesané...“
Tonder se hned ptá na bratra. Salajka mu vypráví, jak spolu utíkali, že hranice přešli u Mikulova. Ostatně Ivo Tonder už ve Vídni na manželku čeká. Děti se pak za nimi dostanou později přes Červený kříž.
Domlouvají podrobnosti. Jiřina Tondrová uteče z tábora do Brna za Salajkou hned 1. nebo 2. dubna. 
Salajka ji převede, bude na ni čekat v Brně u Majerové. Jenže to nevyjde, protože Tondrová nemohla opustit lágr.
Když se nezdařil první plánovaný pokus o útěk Jiřiny Tondrové, odjel Salajka opět za hranice. Vrátil se až 26. dubna.
Další termín pro útěk Jiřiny Tondrové je stanoven na dobu před 8. květnem 1950.
Jenže Tondrová opět nepřijede. Nepodařilo se jí utéct z tábora v Dlažkovicích.
Dorazí až až 27. května. Vysvětlí, že se nemohla dostat z tábora. Nakonec unikla tak, že využila mimořádného volna na víkend, které dostala za vzorné chování. Naplánovat útěk se ale stále nedaří. Termín je stanoven na 1. července 1950 v noci, ale musí ho o den posunout. Sláma Tondrovou dopraví k hranicím, Salajka slíbí, že zajistí cestu na rakouském území, které je v té době stále ještě pod sovětskou okupační správou.
Jenže zase to nevyšlo.
„Jeli jsme na hranici, ale pak jsme se museli vrátit, spojka nepřišla,“ řekne později Tondrová.
Ale zdá se, že v Brně přestává být bezpečno. Ukryjí tedy Tonderovou v Modřicích u známých – u Strouhalů. Na ně je spolehnutí.
Až bude v roce 2009 Tondrová vzpomínat na cestu přes železnou oponu, řekne, že se celkem pokoušela o útěk devětkrát.
Vyjde to až 3. září. Ten den ji v okolí Břeclavi převede muž, kterému všichni kolem ní říkali „Náš Honza“. Muž jí utkvěl v paměti. Neustále si totiž hrál s pistolí, byl to agent Oliva.
Útěk však vůbec nebyl snadný, Tondrová dostala sice pro cestu sovětskou okupační zónou v Rakousku falešné doklady, ale nebyly zrovna kvalitní. Měla strach, že ji odhalí. Ale Rusové jen mávli: běžte!
Díky královskému letectvu RAF dostala do Německa a pak do Anglie. Do Londýna přijede vlakem.
Na Liverpoolském nádraží se potká s manželem.
Bude tam na ni čekat.
Děti, které zatím zůstaly v Československu, se za železnou oponu a pak do Anglie dostanou později. V roce 1951.
I s nimi se nakonec potkají.
Mají opravdu štěstí.
Na rozdíl od Arnošta Valenty zastřeleného nacisty po osudovém Velkém útěku.
Na rozdíl od Tondrova kolegy ze zajateckého tábora v Saganu - Josefa Brykse - utrápeného v komunistickém vězení. Se svou rodinou na druhé straně železné opony se nikdy nesetkal. Rodina Tondrova dopadne lépe.
„Nějakým zázrakem jsme se všichni sešli,“ řekne později Jiřina Tondrová.

KRUTÁ BILANCE Z NACISTICKÉHO LÁGRU

Noc z 24. na 25. března 1944. Vězeň ze zajateckého tábora rozhrne hlínu a opatrně vykoukne z podzemní chodby na povrch. Očekává, že se ocitne v úkrytu stromů. Jenže kde nic, tu nic, jen otevřená planina. Vyšvihne se z díry a bleskově zamíří do nedalekého lesíku. Snad ho stráže nezpozorovaly…

 Vězni ze stalagIII

Na podzim roku 1939, krátce po začátku druhé světové války, staví Němci v Horním Slezsku u dnešní polské Zaháně vojenský zajatecký tábor pod označením Stalag Luft III. Internují zde také sestřelené a zajaté spojenecké letce sloužící hlavně u RAF. Dokončí ho na jaře 1942. Jsou tu hlavně Američané, Britové, ale také Francouzi, Belgičané, Kanaďané, Australané a dokonce několik Čechů. Vězni z řad letců ale nehodlají čekat s rukama v klíně, co jim osud připraví.

Kam vede Tom?

Zjara roku 1943 založí letci ilegální výbor pro útěky a osnují plán, jak ze zajetí uprchnout. 11. dubna 1943 začínají v hloubce 10 metrů razit tři tunely, které dostanou přezdívky Tom, Dick a Harry. Práce jdou pomalu. Každý krok je nutné tajit před německými strážemi. Přesto nacisté brzy po začátku kopání objeví tunel Tom. Stavbu Dicka pak pro jistotu zastaví sami vězni a všechny síly směřují k budování Harryho.

20 sekund na zamaskování

„Pst, tiše!“ přiloží český letec Ivo Tonder (1913–1995), pilot 312. perutě RAF, prst k ústům. Otočí se na svého britského kolegu. Oba muži napjatě čekají v dřevěném táborovém baráku číslo 104. Chystají se odsunout funkční kamna. Pod kachlíkovanou podložkou, na které stála, se skrývá vchod do tunelu. „Počkej, kolem baráku jde hlídka,“ zašeptá Tonder směrem k Britovi. Piloti proto trpělivě vyčkávají.

Žhavé tajemství

„Vzduch je čistý,“ pokyne Tonderovi Brit, když rázné kroky nacistického důstojníka utichnou v dálce. Muži opatrně pohnou s monstrem, odsunou podložku a Tonder se spustí do jámy. Postup mají nacvičený tak dokonale, že celou operaci zvládnou za pouhých 20 sekund. Stejnou dobu jim trvá i uzavření otevřeného otvoru a přesunutí kamen na původní místo. Zamaskování probíhá dokonale. Jakmile zajatci kopou dole v jámě, kamna nahoře jsou žhavá. Nacistické stráže se k nim proto ani nepřiblíží.

Písek vynášejí v kalhotách

Tonder musí dolů sestupovat pomalu. Jakákoli neopatrnost by mohla zhatit celý plán. Dřevěná stupátka pro sestup jsou proto pokryta dekami. Český pilot je jedním z 600 vězňů, kteří se střídají v kopání. Patří k největším pracantům. I tentokrát se odhodlaně pustí do hrabání jídelním příborem v písčitém terénu. Dobytý písek potom shrabe do připraveného váčku. Pytlíky s pískem vězni opatrně vynášejí ukryté v kalhotách. Přišívají si je k nohavicím a při vycházkách písek šikovně sypou ven, aby si toho nikdo nevšiml. Dole v podzemí si navíc vězni vybudují komůrku, kde mohou pytle skladovat, když je nemohou vynést ven.

 

Hanno Tonder bracha Iva Tondera  Zde 

    

TOPlist