Ladislav Habart

 

Ladislav Habart - český Stan Kenton

Ladislav Habart, rodák ze Svatoňovic u Písku (1914-2000), se od svých šesti let učil hře na housle, ale již ve svých patnácti letech, během studia na reálném gymnáziu, založil se spolužáky ze školy (byl mezi nimi i pozdější skladatel a pianista Jiří Traxler) pětičlenný taneční soubor, s nímž účinkoval při odpoledních čajích a podobných lokálních příležitostech. Zároveň si přivydělával v píseckém biografu hrou na housle při projekcích němých filmů.

Po maturitě odešel Habart na studia do Prahy. Zpočátku hrál v několika studentských orchestrech, v polovině třicátých let se stal členem Orchestru Gramoklubu, v němž hrál na klarinet a altsaxofon. Jeho někdejší spolužák a přítel Traxler se v tomto našem prvním čistě jazzovém souboru uplatnil jako klavírista a aranžér.

S Orchestrem Gramoklubu také Habart poprvé nahrával gramodesky pro značku Ultraphon. Po rozpadu tohoto souboru Habart krátce účinkoval ve swingové formaci bubeníka Karla Slavíka, aby z jeho Blue Music přešel do orchestru Blue Boys, což byl první soubor vedený saxofonistou a kapelníkem Karlem Vlachem. V letech 1939-1941 hrál Habart v orchestrech Karla Vlacha a Emila Ludvíka. Se swingovým orchestrem tohoto klavíristy, kapelníka a skladatele také nahrál v roce 1941 několik gramodesek značky Esta - první snímek tohoto progresivního souboru měl příznačný název Na programu máme swing.

Některé prameny uvádějí, že v roce 1939 natočil ve studiu gramofonové společnosti Esta pod Habartovým vedením několik snímků určených pro vydání na etiketě Brunswick jistý "Swing Symphony Orchestra" (skladby This Night, If I didn't care, Swan, Samson a Dalila, Tain't what you do a Honolulu). Sám Habart se na toto nahrávání sice nepamatoval, jinak ale opakovaně připouštěl, že se svými obvyklými kolegy-muzikanty nahrával během protektorátu celou řadu skladeb anglických a amerických autorů určených pro gramodesky různých značek, včetně proslulé německé etikety "Lyra s mandolinou", na kterou říšské ministerstvo propagandy umísťovalo nahrávky amerických swingových standardů opatřených parodistickými texty v angličtině, zesměšňujícími válečné úsilí spojenců. Tyto snímky pak byly vysílané v satirických hudebních pořadech nechvalně známého propagandistického rozhlasového vysílače Inter-Radio (jeden čas tato nacistická stanice používala i pracoviště Českého rozhlasu v pražském Karlíně).

 Svůj první velký orchestr, který měl být výlučně rozhlasovým a koncertním tělesem, sestavil Ladislav Habart - společně se svým dlouholetým přítelem Jiřím Traxlerem a hudebním impresáriem Františkem Spurným - až po válce v roce 1945. Traxler i Spurný sice z tohoto projektu z různých důvodů velice brzy odstoupili, přesto ale Habartův orchestr natočil v polovině prosince roku 1945 ve studiu gramofonové firmy Esta prvních šest titulů. Na Rudolfem Cortésem česky zazpívaném standardu Good Night sice slyšíme hrát saxofonovou sekci v unisonním "glennmillerovském" stylu, zbývající nahrávky však jsou výrazně ovlivněny spíše tehdejším zvukem orchestru Stana Kentona (všechny aranžoval Alexej Fried).

 Ve druhé nahrávací frekvenci nahrál v únoru roku 1946 Habartův orchestr dalších osm snímků  jazzových standardů (například Gotta be this or that, Summertime, Together) a skladeb českých autorů (Svatební den J. Rychlíka či Hudba a smích P. Kareše). Dalších sedm snímků vzniklo bezesporu - jako úlitba novému režimu - na politickou objednávku čerstvě jmenovaného národního správce již znárodněné gramofonové firmy Esta Josefa Hašy: dobrovolně by totiž jazzman Habart jen těžko spolupracoval se slovenským operetním tenoristou Františkem Kryštofem Veselým a natáčel šest skladeb slovenských autorů s názvy jako Ja vodku rád pijem, Charašo či rumbu s názvem Pavúk fox. Sedmým snímkem v této sérii nahrávek byla skladba Ch. Rogerse Yearning for Home, kterou na český text V. Špilara nazpíval pod titulem Touha po domově "trampský sbor" Machovo Klubko.

Vůbec posledních šest nahrávek velkého orchestru Ladislava Habarta vzniklo 25. dubna 1946 opět v nahrávacím studiu firmy Esta v ulici Na Maninách v Praze-Holešovicích. Všechny tyto snímky určitým způsobem předznamenávaly Habartovo smíření se s realitou: léty prověřené "neškodné" tituly Kiss me again, Moonlight serenade, Solitude, Candy, Take the A Train či Moonlight Mood, tehdy známé již i u nás z originálů v podání orchestrů Glenna Millera či Duke Ellingtona, na krátký čas uspokojily příznivce jazzového mainstreamu v očekávání věcí příštích. Ladislav Habart však musel absolvovat půlroční vojenskou službu, a když se na podzim roku 1946 znovu pokusil sestavit svůj orchestr, všechny členy svého někdejšího big-bandu již nedohledal - obnovil svůj soubor již jen v menším obsazení, ale i ten byl nucen postupně redukovat - v poslední fázi, v roce 1953, jeho soubor vystupoval již jen v triu.

Až do sedmdesátých let minulého století se Ladislav Habart živil jako barový hudebník doma i v zahraničí (například v Polsku, Finsku, ale i v Kanadě a Kolumbii) a bavil svou hrou i pasažéry četných zaoceánských parníků. Věrní příznivci českých filmů nepochybně zaznamenali i vůbec poslední pro veřejnost určené vystoupení Ladislava Habarta a jeho pro tento účel sestaveného barového orchestru v politicky tendenčním retrofilmu "Rytmus 1934" režiséra J. Balíka z roku 1984.

 

Ladislav Habart 2X CD 

Jazzový Orchestr Ladislava Habarta nahráno z desek Esta z Let 1945 - 1946.

TOPlist